Slezsko

Slezsko

historický znak
Horního Slezska
historický znak
Dolního Slezska
(později Velký znak
Rakouského (Českého) Slezska)
Mapa

Mapa slezských knížectví a panství
v polovině 17. století

Slezsko (slezsky: Ślůnsk, polsky: Śląsk, německy: Schlesien) je historické území, rozkládající se v současnosti převážně v Polsku a zčásti v Česku, osada Pechern [1] a dvě exklávy severozápadně od města Bad Muskau leží i v Německu. Až do roku 1742 patřilo celé Slezsko k zemím Koruny české. V té době bylo metropolí Slezska město Vratislav. Po roce 1742 se pak jeho území v různých historických obdobích dělilo na několik částí s proměnlivým rozsahem (viz České Slezsko, Pruské Slezsko a Polské Slezsko).

[editovat] Dějiny Slezska

Mapa Pruského Slezska („Provincie Slezsko“) v roce 1890
Mapa Pruského Slezska („Provincie Slezsko“) v roce 1890

Území Slezska bylo od roku 990 součástí Polska a bylo obýváno kmeny Slezanů (po nichž bylo pojmenováno), Opolanů a dalších. Od roku 1138 bylo Slezsko údělným piastovským knížectvím, které bylo roku 1163 rozděleno na tři části, z nichž západní (Velké Hlohovsko) a střední (Velké Vratislavsko) byly spojeny v první polovině 13. století Jindřichem I. ve (Velké) Lehnicko - pozdější Dolní Slezsko (Dolny Śląsk) s centrem ve Vratislavi. Ke třetímu, východnímu údělu připojil Měšek I. Slezský část jižního Polska, které nebylo původně součástí Slezska (pozdější Bytomsko, Osvětimsko, Zátorsko a další), a tak vzniklo tzv. Velké Opolsko - pozdější Horní Slezsko (Górny Śląsk), které mělo centrum v Ratiboři, později v Opolí. Smlouvou z roku 1202 se piastovští panovníci v obou částech Slezska vzdali vzájemně dědických práv, čímž se potvrdilo rozdělení území na Horní a Dolní Slezsko. Tyto názvy však byly užívány až od 15. století a záhy měly ryze geografický charakter, protože proces dalšího dělení obou částí Slezska rychle pokračoval.

Už po drtivé porážce v bitvě u Lehnice s Mongoly roku 1241 došlo k osamostatnění tzv. Středního Slezska od Lehnicka a koncem 13. století se osamostatnilo i Hlohovsko, Zaháňsko, Javorsko a později Volovsko Od Vratislavska (spojeného už s Niskem) se pak oddělilo Svídnicko, Olešnicko, Minsterbersko, Břežsko a řada menších území.

Dělení ovšem zasáhlo i Horní Slezsko, kde se od (Velkého) Opolska oddělilo po roce 1281 Těšínsko, Ratibořsko, Bytomsko, Kozelsko. Současně za slezská knížectví začaly být považovány od 15. století i Opavsko a Krnovsko (definitivně stvrzeno až roku 1659), které dříve příslušely k Moravě.

Již Václav II. uvedl řadu slezských knížectví do lenního vztahu k Českému království, tento proces dovršil v letech 1327-1335 Jan Lucemburský. Českou svrchovanost nad Slezskem opakovaně uznal i polský král Kazimír III. Veliký (1333-1370); nejprve roku 1333 Vyšehradskou a pak roku 1335 Trenčínskou smlouvou (na schůzce s Janem Lucemburským a tehdy ještě markrabětem Karlem výměnou za to, že se český král zřekl nároků na polskou korunu) a znovu roku 1348 mírem v Namyslově s Karlem IV., který zároveň sňatkem s Annou Svídnickou získal dědickým nárokem poslední dosud nezávislá slezská knížectví (Javorsko, Svídnicko. Svídnicko pak vedle Vratislavska a Hlohovska patřilo k oporám moci českého krále.

I ve 14. a 15. století pokračoval proces drobení slezského území: osamostatnilo se například Stínavsko (Stěnavsko, něm. Steinau), území na sever od Kladska, které se načas oddělilo od Minsterberska (za knížete Václava, 1474), Namyslov, Nemodlínsko (Falkenberg) a další úděly a panství, takže počet vévodství a knížectví přesahoval i dvě desítky. Vymíráním jednotlivých piastovských větví (1335 vratislavské, 1368 svídnické, 1492 olešnické, 1504 hlohovské, 1532 opolské, 1625 těšínské a 1675 břežsko-lehnické, která byla vůbec poslední z celého rodu Piastovců) připadala území přímo České koruně. V 15. století zároveň Polsko získalo zpět koupí Osvětimsko, Zátorsko a Seversko, která se pak přestala počítat mezi slezská území (v té době se také ustálilo rozdělení na Horní a Dolní Slezsko).

Za husitských válek dochází ke značnému oslabení vztahu Slezska k Českému království. Tehdy zůstali obyvatelé Slezska nejen věrni katolicismu, ale vesměs patřili k rozhodným odpůrcům husitů. V té době, díky přílivu německých kolonistů od 11. století, bylo už území především ve městech do značné míry germanizováno, na východě však stále převažovali Poláci. Husité sice řadu měst a některá knížectví dobyli, ale vzhledem k nepevné vládě v samotných Čechách se pouta mezi oběma zeměmi uvolnila. Jiří z Poděbrad na jedné straně pro sebe a své potomky zakoupil Kladsko a Minstrberské knížectví, na druhou stranu však v boji s uherským králem Matyášem Korvínem ztratil nejen Slezsko, ale i ostatní vedlejší země Koruny české. Matyáš Korvín zde provedl určitou centralizaci slezské správy, v níž krále zastupoval vrchní hejtman; centrální orgány měly sídlo ve Vratislavi. Od 15. století začali o Slezsko projevovat zájem braniborští Hohenzollerni, kteří roku 1482 získali Krosensko, poté i některá další území, jako například Krnovské knížectví.

K České koruně se Slezsko vrátilo až roku 1490 s nástupem Vladislava Jagellonského na uherský trůn, de iure však až s nástupem Ferdinanda I. na český trůn. Brzy poté však území zasáhla silná reformace, v jejímž důsledku se Slezsko na počátku Třicetileté války významně podílelo na stavovském protihabsburském odboji, po Vestfálském míru z roku 1648 tu pak na rozdíl od Čech a Moravy dokonce byla povolena náboženská tolerance. Ani ta však nezabránila tomu, aby značná část obyvatel z náboženských důvodů inklinovala k protestantskému Prusku. Slezsko se svým rozvinutým tkalcovstvím zároveň patřilo k nejvyspělejším a nejbohatším zemím Habsburské monarchie, což bylo jeden z důvodů proč se stalo cílem pruské expanze, která začala roku 1740 vpádem do Slezska bez vyhlášení války.

V letech 1740-1742, 1744-1745 a 1756-1763 proběhli celkem tři války o rakouské dědictví mezi Habsburskou monarchií a Pruskem. Prusko, které neuznalo pragmatickou sankci, si po nástupu Marie Terezie vzalo za záminku dědické nároky na některé slezské úděly, držené braniborskými Hohenzollerny. Roku 1742 na základě Vratislavského míru získalo Prusko většinu slezského území včetně Kladska, které dosud patřilo k Čechám, což bylo roku 1763 potvrzeno i mírem Hubertusburským. Pouze menší část Slezska, neoficiálně označovaná jako Rakouské či České Slezsko, zůstala s titulem vévodství součástí České koruny. Na získaném území Prusko vytvořilo novou provincii Slezsko.

Hlavní článek: Pruské Slezsko

Provincie Slezsko se jako součást Pruska stala roku 1871 součástí Německého císařství, a v jeho rámci zůstala celá součástí Pruska až do konce první světové války, po jejímž skončení její východní část připadla obnovenému Polsku (o této části více v článku Polské Slezsko), Hlučínsko pro změnu nově vzniklému Československu. Po druhé světové válce získalo roku 1945 Polsko, až na malé území, i zbývající část Pruského Slezska. Oficiálně však součástí Německa zůstává podstatně větší část Pruského Slezska, protože roku 1815 k němu byla připojena i severovýchodní část Horní Lužice.

Hlavní článek: České Slezsko

České Slezsko bylo součástí Habsburské monarchie až do roku 1918, kdy se stalo součástí Československa. Roku 1920 pak jeho malá část (polovina Těšínska) připadla Polsku.

Slezská města:

[editovat] Externí odkazy

[editovat] Související články

Citováno z „http://cs.wikipedia.org/wiki/Slezsko“

wymiana linkami SEO Tools SEO Tools wymiana linkami SEO Tools tanie kredyty gotówkowe kreatyna Plaza 3 star hotel Los Angeles krynica noclegi Sejm Tyk