Polština

Polština patří mezi západoslovanské jazyky jako např. čeština, slovenština nebo lužická srbština. Náleží tedy mezi slovanské jazyky, do rodiny jazyků indoevropských. V 10. století byly čeština a polština v podstatě stále jeden jazyk, pak se začaly od sebe rozcházet, ale ještě ve 14. století si Češi a Poláci bez problémů rozuměli. Řada církevních slov je podobná češtině i z toho důvodu, že Poláci přejali křesťanství od Čechů. V průběhu staletí polština přejala hodně slov cizího původu (z latiny, francouzštiny, němčiny, češtiny), v jazyce ale nedošlo k výraznějším puristickým zásahům.

Polsky se mluví nejen v Polsku, ale i na územích sousedních států s polskou menšinou – v Česku (Těšínsko), na Slovensku, Ukrajině, v Bělorusku, v Litvě. V důsledku mnoha vystěhovaleckých vln od konce 19. století letech existují polsky hovořící menšiny ve velké části světa.

[editovat] Polská abeceda

A

Ą

B

C

Ć

D

E

Ę

F

G

H

I

J

K

L

Ł

M

N

Ń

O

Ó

P

R

S

Ś

T

U

W

Y

Z

Ź

Ż

a

ą

b

c

ć

d

e

ę

f

g

h

i

j

k

l

ł

m

n

ń

o

ó

p

r

s

ś

t

u

w

y

z

ź

ż

Polská abeceda obsahuje základní latinskou abecedu plus následující zvláštní písmenka: ą, ę, ó, ł, ć, ś, ź, ż, ń.

V polštině nejsou dlouhé samohlásky, všechno má stejnou délku. Přízvuk je většinou na předposlední slabice, někdy i trochu déle. Příklad: kwadratowy – kvadratóvy (čtvercový).

Nosové samohlásky

1. ą - ou. Příklad: mąka – mouka (mouka), z mamą – z mamou (s mámou)
2. ę - en. Příklad: węgiel – wengiel (uhlí, uhlík), na konci slova se nosový dozvuk hovorově vynechává: będę - bende

Samohlásky i/y – se ve výslovnosti zásadně liší, podobně jako např. v ruštině i v češtině při hlasitém čtení textu, když se chce vyznačit jaké i/y se píše. Měkké i je opravdu měkké a tvrdé y je opravdu tvrdé. Dá se tedy poznat, kdy se říká być (být) a kdy bić (bít).

Samohláska ó se čte jako u, není žádný rozdíl ve výslovnosti ó a u. Čárka neoznačuje délku samohlásky. Písmeno ó často ve slovech odpovídá českému ů, např. wóz – vuz (vůz)

Polské ł se vyslovuje jako anglické w, jen archaicky, například v historických filmech, jako temné l. Příklad: ławka – uavka (lavice), łąka – uouka (louka). Naproti tomu l se vyslovuje malinko měkčeji, výrazně měkčeji před i. Omyl v tomto písmenku může znamenat úplně jiné slovo: laska (hůl, štangle salámu, hovorově o holce – buchta) x łaska (milost, laskavost).

V polštině jsou tři řady sykavek:

Jednak obvyklé c, dz (v češtině běžně neužívané), s, z.

Dále měkké ć, dź, ś, ź, před samohláskami vždy psané jako xi (např. cie, si, dziś, ziarno). Tato měkká řada funkcí odpovídá českým hláskám ť, ď, s a z. Měkké sykavky se vyslovují pomocí zadní části jazyka, „patlavě“ - pro Čecha nesnadno - kdežto ty tvrdé přední částí jazyka.

A konečně třetí řada tvrdých cz, dż, sz, ż, funkčně odpovídající českým č, dž, š, ž (k tomu můžeme přihrnout i rz s výslovností ž, viz dále). České č, dž, š, ž je tvrdostí mezi polskými měkkými a tvrdými hláskami, blíže tvrdým, a také jazyk je v poloze mezi oběma polohami při výslovnosti polských hlásek. Občas, obvykle pro ozvláštnění nápisů, se místo tečkovaného ż píše přeškrtnuté z.

Polské rz se ve výslovnosti nijak neliší od ż, funkčně je na stejném místě jako české ř. Proto také Poláci mají při psaní problém, kde se píše rz a kde ż, podle zvuku to nepoznají - stejně jako Češi se musí učit nazpamět, kde se píše jaké i/y. Příklady: morze (moře) se vyslovuje naprosto stejně jako może (může). Pasztet (paštika), ślina (slina), miecz (meč), mieć (mít), wysikać się – vyśikać śje[n] (vyčůrat se).

Polské ń se vyslovuje jako české ň. Před samohláskami je vždy psané jako ni, např. Toruń, bez Torunia.

Hlásky h/ch se ve výslovnosti od sebe neliší, takže i zde mají školáci i dospělí často problém, co napsat. Spíš se dá pozorovat, že Poláci často vyslovuji ch zvučně, kdežto h nezvučně. Hláskují ch jako ce-cha.

V psané polštině nevystupuje v jinde než ve slovech cizího původu. Všude se používá w, které se ve výslovnosti neliší od českého v. Při hláskování se v hláskuje německy fau a w jako vu.

Hlásky r a l nejsou jako v češtině slabikotvorné, takže třeba místo českého ví-tr Poláci říkají v jedné slabice wiatr, nebo dodávají samohlásky, takže v polském podání zní řeka Vl-ta-va jako Weł-ta-wa.

Kromě standardního přátelského tykání se v polštině užívá jako zdvořilé oslovení (na místě českého vykání) zvláštní forma "onikání", oslovování ve třetí osobě slovem pan (v množném čísle panowie) nebo pani, vůči smíšené společnosti państwo. V doslovném překladu do češtiny: Mohl by mi pán říci, kde je pána (případně pańskie) (=vaše) auto?

Zvláštní variantou je tykání-onikání, je to částečně nezdvořilé a částečně znamení jisté důvěrnosti. Mohou se tak oslovovat známí sousedé, jakož i řidiči, kteří si chtějí něco "vyříkat", kdo měl dát komu přednost, kde by se česky přešlo na tykání. Např.: Copak pán nevidíš, že jedu z pravé strany?! Musíš mi pán dát přednost!

Je ovšem možná i přesná obdoba českého (a ruského nebo francouzského) vykání. Tu používali polští komunisté ve spojení s oslovením towarzyszu, towarzyszko (soudruhu, soudružko) a za jejich vlády i většina ostatních.

Podobně jako v češtině dochází ke spodobě (přizpůsobení znělosti) podle následující hlásky, např. wprost (přímo čteme fprost). Naproti tomu spodoba může být i podle předcházející hlásky: trzy čteno tšy, ale i twarz, twój, kwiecień se čte tfaš, tfuj, k´f´jećeń.

K dokonalé výslovnosti pak patří i měkká výslovnost hlásek, jejichž měkké verze se samostatně nevyskytují, protože je následuje vždy i, a u nichž si změkčení Češi nevšimnou: kierowca, giełda, mi, lipiec se změkčenými k´, g´, m´, l´ a p´.

[editovat] Reference

• Kateřina Pösingerová a Anna Seretny: Czy Czechów jest trzech? Učebnice polského jazyka pro Čechy. Uniwersytet Jagielloński, Kraków 1992, 273 pp, ISBN 83-233-0601-X
• Karel Oliva, Marie Kulošová, Josef Zdenko Svoboda: Polsko–český, česko–polský kapesní slovník. SPN, Praha 1989, 8. ed. (1. ed.: 1963), 943 pp., ISBN 80-04-23486-0

1. ↑ http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=pol

[editovat] Externí odkazy

Jazykový portál

• Česko-polský tematický slovník pro žáky a studenty (Portable Document Format)