Nástroje
V jiných jazycích
Podkovářství
Podkovářství je řemeslo úzce související s kovářstvím, které se zabývá výrobou a připevněním podkov ke kopytům a paznehtům zvířat, v dnešní době především koním. Vhodná podkova totiž výrazně sníží namáhání kloubů a šlach, což následně snižuje onemocnění nohou.
Obsah |
[editovat] Podkovárna
Podkovárna byla zpravidla místnost u kovárny, kam se vešlo zvíře i s majitelem a s podkovářem. Podkovárna vyžaduje rovnou podlahu a oddělení od výhně, protože zvířata se bojí otevřeného ohně. Pokud podkovárna nebyla spojena s kovárnou byla výheň ve zvláštní místnosti také. Zařízení podkovárny bylo velmi prosté, v podkovárně je pouze kozlík (tj. třínohá židlička), malá kovadlina a stůl na nářadí.
[editovat] Podkovářské nářadí
Podkováři nepotřebují velké množství nářadí. Větší část nářadí, které potřebuje je součástí každé kovárny. Podkovářské nářadí lze rozdělit podle účelu k němuž je určeno na nářadí sloužící k podkování a nářadí sloužící k výrobě podkov.
[editovat] Nářadí k podkování
K podkování zvířete je třeba snímacích kleští, které slouží k sundání podkovy, jedná se o velké obloukovité kleště, které jsou určeny pouze k tomuto účelu. Dále podkovář potřebuje podkovářské kleště, což jsou silné kleště se zhruba dva centimetry dlouhým ostřím, které slouží ke štípání podkováků. Poslední kleště které jsou používány při podkování jsou štípací kleště s třícentimetrovým ostřím, slouží k úpravě rohoviny kopyta. K úpravě rohoviny a vyřezání chodidel slouží tzv. kopytní nože, kterých je více druhů různé velikosti. Na úpravu rohoviny je díle třeba několika speciálních tzv. podkovářských rašplí. Vyloženě speciálními nástroji jsou podkovářská kružítka, která slouží k přidržování žhavé podkovy a podkovářský struh, který slouží k úpravě nášlapné části kopyta. K přitloukání podkov se používá podkovářské kladívko, což je vlastně menší palička.
[editovat] Nářadí k výrobě podkov
Výroba podkov je vlastně téměř kovářská práce na níž je potřeba klasické kovářské nářadí, tj. výhňové kleště, úzké kovářské kleště, kovářské kladivo, sekáče a průbojníky (na díry pro podkováky), závitník na vyřezání závitů pro šroubové ozuby pro zimní podkování a pilník na konečnou úpravu podkov.
[editovat] Historie podkovářství
Historie podkovářství je spjata s kovářstvím a prakticky ve všech zemích tuto práci dříve vykonávali kováři a teprve v 19. století vzniklo podkovářství jako specializované řemeslo např. na území Rakouska-Uherska se tak stalo v roce 1874. K vyčlenění došlo, protože nesprávné podkování může způsobit až zchromnutí zvířete, tím jak se především městští kováři stávali specializovaní na několik činností, byla jejich zručnost v tomto oboru značně snížena.
V dnešní době se podkování týká prakticky pouze koní, dříve vesničtí podkováři nepodkovávali pouze koně, ale i jiná zvířata jako jsou krávy a prasata. S rozvojem velkých chovů dobytka a s vytlačením pracovních koní došlo k velkému omezení tohoto řemesla, což způsobilo velký nedostatek podkovářů. S problémem nedostatku podkovářů se tak nesetkáváme pouze na úrovni amatérského chovu, ale i na úrovni profesionálních závodních chovů.
[editovat] Podkování
Samotné podkování lze rozdělit na dvě velké části z nichž každá má svá specifika, která pramení z jejich anatomie a pak i z účelu k jakému jsou chována. V dnešní době se používá pouze podkování koní, protože skot se již nevyužívá k práci.
[editovat] Podkování koní
[editovat] Prohlídka zvířete
Samotnému podkování předchází podrobná prohlídka zvířete, tato prohlídka je velmi důležitá, neboť samotné správné podkování je závislé na správném vyhodnocení této prohlídky. Pro účely této prohlídky je nutno mít nějaký rovný povrch, aby zvíře stálo co nejrovněji. Podkovář musí nejprve znát účel k němuž je zvíře určeno, protože podle tohoto určí typ podkovy. Dále musí vidět jak jsou vyvinuty nohy a kopyta, jaký má kopyto tvar a jak je kvalitní. Dalším významným znakem, kterého si podkovář všímá je velikost kopyta vzhledem ke stavbě zvířete a vzhledem k ostatním kopytům. Dále si všímá opotřebení a poškození kopyt, nárůstu rohoviny a průběhu osy prstu.
Při prohlídce koně potřebuje podkovář vidět jak zvíře našlapuje při normální chůzi, při klusu. Jak při stání, tak při chůzi i klusu musí podkovář prohlížet kopyto ze všech stran. Poté je nutno prozkoumat přímo kopyto a starou podkovu. Pokud se tato činnost provádí správně je časově náročná a vyžaduje značné znalosti nejen kovařiny, ale i anatomie koně.
[editovat] Sejmutí staré podkovy
Po dokončení prohlídky je nutno sundat starou podkovu. Před samotným sundáním podkovy je nutno celé kopyto pečlivě očistit a omýt vodou to se dělá proto, aby se byly dobře vidět nýty podkovy a aby se do kopyta zbytečně nezanášely nečistoty.
Sundání podkovy je fyzicky velmi náročná činnost, při které je nutno udržet kopyto. Podkovář při této činnosti sedí na malé židličce tak, aby minimalizoval riziko, že bude kopnut, pokud se zvířeti podaří uvolnit nohu. Levou rukou (leváci pravou) pevně uchopí kopyto, poté sekáčem a kladívkem uštípne nýty všech podkováků. Je nutno uštípnout vždy všechny, protože podkova se nemůže páčit. Po uštípnutí nýtů se kleštěmi v zadní části uchopí celá podkova a plynulým pohybem se tlačí směrem k předku, čímž se docílí uvolnění podkováků (hřebů připevňujících podkovu). Podkova se nesmí strhávat násilně a není možné podkováky uvolňovat trhavými pohyby, protože takové chování poškozuje kopyto, může poškodit klouby a způsobuje neklid koně. Po uvolnění podkováků se podkova kladívkem přiklepne zpět a podkováky se kleštěmi vyndají. Po vyndání všech podkováků je možno sejmout podkovu. V případě zdravých kopyt se postupně sundají všechny podkovy a teprve poté se kůň znovu okuje, pokud je jedno kopyto nemocné, sejme se napřed podkova z nemocného kopyta, poté se provede kompletní podkování nemocného kopyta a teprve poté podkovář podková ostatní nohy. Tento postup se volí. protože kůň není nucen stát na nemocném kopytu a v okamžiku, kdy na něj stoupá má již novou podkovu.
[editovat] Příprava kopyta
Po sejmutí podkov podkovář prohlédne kopyto a podkovu, podle rovnoměrnosti opotřebení a podle předchozí prohlídky určí způsob podkování koně. Poté připraví kopyto k podkování, to znamená, že nejprve koňským nožem a štípacími kleštěmi odstraní přebytečnou a odumřelou rohovinu, čímž zdravé kopyto získá přirozený a rovnoměrný tvar. Nezdravé kopyto lze správnou úpravou, která ho přibližuje ke správnému tvaru nemoc potlačit, nebo vyléčit. Úspěšnost léčby koňských kopyt je tak z velké části závislá na správném ořezání. Poté se sekáčem očistí šlapadlo. Tato činnost se usnadňuje máčením kopyt, která tím změknou. Ořezávání a čištění šlapadla se usnadňuje pomocí máčení, při němž kopyta změknou. Máčení se provádí omýváním kopyta mycí houbou. Nakonec se rašplí udělají zarovnávací práce.
[editovat] Příprava podkovy
Po ořezání podkovy si podkovář připraví podkovu. Účelem je udělat takovou podkovu, aby celý nosný okraj kopyta byl položen na horní ploše podkovy. Podkova musí přesně kopírovat vnější hranu kopyta v jeho nejširší části, v užších částech pak přesahuje podle určení koně (u jezdeckých koní je přesah minimální (někdy i necelý milimetr), zatímco u tažných koní může být až 11-12 milimetrů.
Dříve v této fázi podkovář udělal celou podkovu, ve 20. století se rozmohla strojová výroba a mnoho podkovářů pouze upravuje sériově vyráběné podkovy. Ručně vyráběné podkovy jsou dražší, ale jejich výhodou je, že jsou dělány přesně na kopyto a zvláště u nemocných a atypických kopyt mohou zvířeti výrazně lépe vyhovovat.
[editovat] Přikování podkovy
.jpg)
Po vykování se podkova nechá ochladit na takovou teplotu, aby u ní bylo možno udržet ruku a přiloží se ke kopytu. Delší přidržení podkovy u kopyta se dělá pomocí podkovářského kružítka. Tím je vidět zda podkova kopíruje hranu a dodržuje zamýšlený přesah. Po sundání podkovy je vidět zda podkova přilehla přesně, protože dojde ke spálení rohoviny v místech, kde nepřiléhá jsou patrna světlejší místa. Pokud podkova nepřiléhá musí se podkovář rozhodnout zda je třeba upravit kopyto anebo podkovu.
Když podkova dokonale sedí, přitluče se podkováky. Počet podkováků je závislý na účelu a velikosti koně a pohybuje se od pěti do devíti. Velikost podkováků je závislá na stejných věcech a pohybuje se mezi 41 a 77 milimetry použití jiné velikosti je zcela ojedinělé. Jiný počet se nepoužívá nikdy. Přikování samotné musí být provedeno co nejpřesněji. Podkovář přiloží podkovu na kopyto a pomocník, který drží nohu koně ji palci přidrží na obou ramenech podkovy. Podkovář pak nasadí podkovák tak, aby kopíroval směr kopyta, to je nutné proto, aby nedošlo k poškození měkké části kopyta. Poté podkovář podkovářským kladívkem přitluče podkovu. Dokud podkovák v měkké části kopyta vydává přitloukání hluboký, tlumený zvuk. V této fázi je nutno ho přitloukat lehkými údery, když se podkovák dostane do tvrdé části kopyta, začne vydávat vysoký a jasný zvuk. V této fázi již není nutno podkovu přidržovat a lze zatloukat větší silou. Pokud by podkovák vydával dlouho tlumený zvuk a byl tedy zatloukán do měkké části musí být ihned vytažen. Cílem zatloukání je, aby vyšla zhruba jedna třetina podkováku ze stěny, pokud se tak nestane je nutno podkovák ihned vyndat. V okamžiku, kdy je podkovák zatlučen musí se část podkováku, která vyšla z kopyta ohnout směrem ke kopytu, aby se o ní kůň nebo podkovář nepoškrábali. Po zaražení předních dvou podkováků se kůň nechá došlápnout, aby se zjistilo, zda se podkova neposunula. Pokud se podkova posune málo, lze toto posunutí srovnat poklepem kladívka z boku a doražením podkováků, při větším posunu bylo nutno podkovu vyndat a znovu přitlouci. Poté se přitloukly zadní a na konec ostatní podkováky.
Podkováky se do kopyta zarážejí minimálně pět milimetrů a maximálně čtyři centimetry v závislosti na velikosti kopyta. Pokud je ve zcela výjimečných případech zvolen jiný způsob zatlučení znamená to nějaké omezení související s léčbou kopyta. Vzdálenost všech podkováků musí být stejná, to lze nedodržet jen při větších poškozeních kopyt. Po zaražení všech podkováků je nutno ještě upravit zatlučení hřebů tak, aby dokonale zapadly do rýhy v podkově, poté se přidrží na špičce podkováku konec rašple a kladivem se pevně přirazí. Pak se kleštěmi hned u kopyta štípou vyšlé části podkováků, poté se orašpluje trochu rohoviny u konců podkováků, ty se vypilují do čtverce a rašplí se ohnou a zatlučou do kopyta. Pokud nejsou dokonale v kopytě je nutno je ještě zapilovat pilníkem.
[editovat] Prohlídka zvířete
Po přikování podkovy je nutno znovu prohlédnout zvíře jak při chůzi tak při běhu a zkontrolovat, zda zvíře nekulhá. Pokud kulhá, je nutné podkovu sejmout odhalit problém a koně překovat. Dále je třeba zkontrolovat zda kůň rovnoměrně došlapuje, zda koni vyhovují rozměry a tvar podkovy
[editovat] Dokončovací práce
Pokud prohlídka dopadne dobře, zarovná podkovář pilníkem všechny nerovnosti a okraje u podkovy. Poté podkovář podkovářským tmelem zalepí zaplní všechny díry v kopytní rohovině a přetře kopyto mastným hadrem. Díry se zalepují především kvůli tomu, aby nedocházelo k dalšímu poškozování rohoviny. Natírání mastnotou je věc čistě estetická. Pokud je třeba vyspravit nějakou větší část kopyta je nutno ji napřed pečlivě umýt, poté odmastit, což se dělá buď odmašťovacím přípravkem, anebo se dané místo rychle přejede rozžhaveným plíškem. Poté se poškozené místo zalije rozehřátým tmelem, který má konzistenci husté kaše. Při takové činnosti je nutno tmel rychle chladit vodou, aby koně nepálil a ten nebyl neklidný a zároveň s tím je třeba tmel zarovnávat. Po ukončení tmelení se takové místo ještě rychle přejede do hněda rozpáleným plíškem, čímž se uhladí povrch.
[editovat] Zvláštní způsoby okutí koně
V zimě, anebo v horách je potřeba okout koně tak, aby byl jistý na klouzavém terénu, proto se používá tzv. okutí na ostro, což znamená, že se buď použijí podkovy s ostrým hmatcem anebo se ozuby a hmatec přiostří. Další možností jak tento problém vyřešit je využít našroubací či nandavací ozuby. Oproti standardu se dále kovají staří koně, protože kůň ve stáří nedostatečně zvedá nohu, to může vést k jeho zakopnutí, proto se tito koně okouvají tak, aby k tomu nedošlo, což se zpravidla řeší speciálně ohnutou podkovou. Speciální podkovy dostávají i koně s různými zdravotními problémy, pokud má kůň nějak nemocné kopyto je to často zohledňováno při způsobu okutí i při samotném postupu. V takových případech může dojít k nedodržení některých postupů, které jsou běžné. V případě nemocn=ho kopyta je velmi důležité správné seříznutí a tvar podkovy, která pak umožňuje koni méně namáhavou chůzi.
[editovat] Podkování skotu
Zhruba do druhé světové války se podkováři starali i o úpravu paznehtů skotu, tato práce postupem času přešla na veterináři. Navíc je výrazně častější, že se zvíře s problémy kopyt porazí, protože jeho reálná hodnota díky velkochovům výrazně poklesla. Problémy s paznehty vznikají díky ustájení zvířat, což výrazně snižuje jejich pohyb a tím i obrušování rohoviny, ta pak nadměrně narůstá a bylo třeba ji odstraňovat. K odstranění muselo docházet zhruba jednou ročně jinak zvíře přestalo našlapovat na patní část kopyta a paznehty tak nesly příliš velkou váhu, což způsobovalo zranění, která se velmi problematicky hojí. Skot si, na rozdíl od koně, nenechá zvednout nohu, proto je třeba zvolit jiný způsob úpravy kopyt. Při odstraňování přebytečné rohoviny nebylo nutno nohu příliš pečlivě prohlížet. Samotné odstraňování se dělalo tak, že se noha zvířete opřela o špalek a podkovář napřed dlátem odsekal přebytečnou rohovinu, kopyto pak ještě upravil pomocí kopytního nože a štípacích kleští konečnou úpravu pak udělal pomocí struhu a řašple. Pokud byl skot využíván i pracovně bylo třeba ho podkovat, což zvýšilo jeho tažnou sílu. Sundání podkovy a přikování nové probíhalo velmi podobně jako u koní. Nejvýraznějším rozdílem je důkladnost prvotní prohlídky a to, že se skot koval výhradně za studena, protože anatomie skotího kopyta neumožňuje nasazení za tepla. Podkovy používané na skot se výrazně lišily od koňských, při dělání podkov pro skot není nutná taková přesnost, protože se zpravidla podkovávalo zdravé zvíře od něhož se očekávala pouze síla do tahu, nikoli běh. V dnešní době se podkování skotu už prakticky nevyskytuje.
[editovat] Reference
- Miroslav Janotka, Karel Linhart: Zapomenutá řemesla
- Miroslav Janotka, Karel Linhart: Řemesla našich předků
- Radomír Pleiner: Staré evropské kovářství
- Miloslav Čermák, Emanuel Král: Kovářství a podkovářství, 1956
- Schmidt-Vacata, Podkovářství
- Ottův slovník naučný heslo podkovářství
