Mistr a Markétka

**Titul** **Mistr a Markétka**
Autor	Michail Bulgakov
Původní název	Мастер и Маргарита
Překladatel	Alena Morávková Libor Dvořák
Země	Sovětský svaz
Jazyk	ruština
Námět	Ježíš Kristus, Pilát Pontský, magie, mystika
Žánry	román, apokryf
Datum vydání	1966, resp. 1967
Česky vydáno	1969
Počet stran	ca 396
ISBN	ISBN 80-86938-08-5

Mistr a Markétka je román ruského spisovatele Michaila Bulgakova. Byl napsán v letech 1928 až 1940. Obsahuje dvě části, třicet dva kapitol a epilog.

Obsah

[editovat] Faktografie

	Související články obsahuje: Portál Literatura

Bulgakov začal na knize pracovat v roce 1928. První verze nesly názvy Černý mág (Черный маг), Inženýrovo kopyto (Копыто инженера), Žonglér s kopytem (Жонглер с копытом) či Veliarův syn (Сын Велиара). Rukopis byl připravován pro vydavatelství Nědra a jeho první verze byla (po zákazu hry Kabala pobožnůstkářů – Кабала святош) autorem spálena 18. března 1930. Dochoval se autorův dopis, datovaný 28. dubna 1930 a adresovaný vládě, v němž autor doslovně píše “… osobně, vlastníma rukama jsem v kamnech spálil všechny koncepty románu o ďáblovi.“ (Motiv pálení díla se objevuje i v knize samotné.)

Práci nad románem Bulgakov obnovil již v roce 1931. Ve druhé verzi se objevuje postava Markéty a Mistra a román získává definitivní název Mistr a Markétka (Мастер и Маргарита). V pořadí druhá verze byla dokončena v roce 1936. Dílo v této podobě již obsahovalo větší část zápletky i všechny důležité pasáže. V roce 1937 Bulgakov román ještě jednou zredigoval a do názvu doplnil podtitul Fantastický román. Začišťováním a slohovým pilováním textu (za pomoci své ženy) se zabýval téměř až do své smrti – poslední úpravy rukopisu jsou datovány 13. února 1940 (necelý měsíc před Bulgakovovou smrtí). Román je tak fabulačně završen. Bulgakovova žena však pokračovala v redikci románu až do roku 1941. Některé ze zbývajících a Bulgakovem i jeho ženou nepostřehnutých rozporů jsou přesto předmětem kvízových otázek znalců autorova díla (Mistr je např. v Kapitole třinácté hladce oholen, zato v Kapitole čtyřiadvacáté – dějově následující za několik hodin – má dlouhou bradku).

Cenzurovaná verze (12% textu vynecháno, ještě větší část pozměněna) byla poprvé publikována až v roce 1966 v časopise Moskva (ročník 1966, č. 11 a ročník 1967, č. 1). Text odstraněných a upravených částí vyšel samizdatově a byl doplněn o údaje nezbytné ke kompletnímu nahrazení originální verze. V roce 1967 nakladatelství Posev (ve Frankfurtu) vydalo kompletní verzi (právě díky samizdatovým doplňkům). Rusko se prvního necenzurovaného znění dočkalo až v roce 1973, kdy v nakladatelství Chudožestvenaja Litěratura (Художественая Литература) vyšla verze opírající se o rukopisy sepsané do začátku roku 1940. Toto znění bylo považováno za kanonické až do roku 1989, kdy byla za pomoci redaktorky Lydie Janovské vydána verze respektující veškeré existující rukopisy.

[editovat] Překlady do češtiny

[editovat] Děj

Tato část článku je příliš stručná nebo neobsahuje všechny důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

Přeskočit

Varování: Následující část článku vyzrazuje zápletku nebo rozuzlení díla.

[editovat] Jednající osoby

Wolland (rusky Воланд) - personifikace Ďábla
Markéta (rusky Маргарита) - milenka Mistrova, vědma, zosobnění hrdé a vášnivé ženy
Mistr (rusky Мастер) - jinak bezejmenný umělec, pronásledovaný kritiky i režimem
kocour Behemot (rusky Бегемот, česky nepříliš úspěšně překládáno jako Kňour, správně Hroch) - člen Wollandovy svity, zakletý princ, vynikající žertéř a šprýmař, nejbližší z Wollandových společníků. Dle některých autorů byla postava Behemota inspirována kocourem Bulgakovových Fljuškou.
Korovjev (rusky Коровев) - Wollandův důvěrník a Behemotův přítel a kumpán
Azazelius (rusky Азазелло) - démon, vystupující jako ramenatý rezavý pořízek ve slamáčku, zosobnění hrubé síly
Hella (rusky Гелла) - čertice, zastupující ve Wollandově svitě ženský element
Jeshua ha-Nocri (rusky Йешуа га-Ноцры) - v Bulgakovově podání Ježíš
Pilát (rusky Пилат) - Pilát Pontský, prokurátor galilejský

Berlioz - první Wollandova oběť, předseda kulturní komise Massolitu (Masové organizace literátů), jemuž v nezapomenutelné scéně „odřízne hlavu ruská žena, komsomolka„
Ivan Bezprizorný - mladý, naivní, leč zapálený sovětský básník, po setkání s Wolandem zešílí a na klinice se setká s Mistrem
Stěpan Lotrov (v ruštině výstižněji Lichodějev)- umělecký vedoucí Moskevského varieté, nájemce bytu 50 na Sadové ulici 302 bis (нехорошая квартира), o který se dělí s Berliozem a který si Wolland vybere jako místo pro Bál jarního úplňku. Wollandem teleportován do Jalty.
Rimský - finanční ředitel Varieté, zatčen
Varenucha - administrátor Varieté, pokousán Hellou a změněn v upíra
Nikanor Bosoj - předseda domovní rady, zatčen za spekulaci s Korovjevem podvrženými falešnými dolary
Žorž Bengalskij - konferenciér Varieté, Behemot mu na četná přání diváků utrhne hlavu, ale nakonec mu ji, opět na přání diváků, navrátí nazpět. Dotyčný přežije a dostane se na psychiatrickou kliniku, kde se nakonec dá dohromady. Jako vzor postavy posloužil reálně žijící konferenciér Georg Razdolskij.
Andrej Sokov - bufetář Varieté, jemu jsou určena Wollandova slova “Brynza nemá mít zelenou barvu, příteli, to si z vás někdo udělal dobrý den“, případně „Jeseteřina druhé svěžesti neexistuje, jeseteřina má svěžest jedinou, první, kterážto jest i svěžestí poslední„
Maximilian Andrejevič Poplavskij - Berliozův strýc z Kyjeva, člen tamní plánovací komise. Přijíždí do Moskvy získat byt po mrtvém Berliozovi, ale po šokujcím setkání s Wollandem raději mizí a uvážlivě úřadům nic nehlásí.
Nataša - Markétina služka, po zralé úvaze se stane vědmou
profesor Stravinskij - kapacita v oblasti psychiatrie, léčí velkou část Wollandových obětí, jako jedna z mála jednajících postav nikterak neutrpí. Postava má živý prototyp - ředitele kliniky 1 MGU profesora G.I.Rossolima

[editovat] Zjednodušený děj

Kniha je vyprávěna především v er-formě, i když si vypravěč neodpustí subjektivní poznámku. Vše je psáno čtivým stylem, který je vyprávěn ne úplně striktně dodržovanou spisovnou řečí, takže vše působí přirozeně. Kniha je též proložena zábavnými dialogy a postavami, což také přidává na čitelnosti. Velice často se tu též vyskytuje vyprávění jiného příběhu. Za všechno lze uvést příběh o Pilátovi Pontském, který provází čtenáře celou knihou. Většina popisů v knize je vedena tím způsobem, že čtenář má mnoho příležitostí zapojit svou fantazii a představit si tak popisované jevy podle svého gusta. Příběh o Pilátovi Pontském je tu rozhodně zajímavým prvkem. Autor si zde dovoluje vyprávět příběh biblické postavy dle své fantazie, čímž vlastně vytváří jakýsi apokryf. Tomuto tématu je zde věnován poměrně široký prostor. Podání ďáblových pomocníků je tu taktéž velice zajímavé. Vyprávění o Ďáblu jako o postavě, která nepáchá pouze zlo, ale chová se docela lidsky, je velice zajímavé - Bulgakov zde vytváří jakousi parafrázi na Fausta. Vložený příběh o Pilátovi, čtivost, popisy poskytující dobrý prostor pro fantazii a humor činí z románu knihu pro velmi široký okruh čtenářů.

[editovat] Detailní děj

[editovat] Část první

[editovat] Kapitola první – Nikdy se nebavte s neznámými lidmi

Děj začíná jednoho parného jarního dne setkáním dvou literátů u Patriarchových rybníků v Moskvě. První muž je asi čtyřicetiletý a jmenuje se Michail Alexandrovič Berlioz (šéfredaktor tlustého literární časopisu a předseda výboru jedné z největších moskevských literární asociací, zkráceně Všelidolit). Druhý, mladší, se jmenuje Ivan Nikolajevič Ponyrjov a tvořil pod pseudonymem Bezprizornyj (v jiných překladech i Bezdomovec). Berlioz právě zadával mladému básníku Ivanu Ponyrjovovi práci nad pamfletem na existenci Ježíše. Zprvu se oba ujišťovali o nehistoričnosti této postavy a neexistenci Boha, když je přerušil postarší, hubený muž s výrazem cizince a počal se míchat do ateistického hovoru dvou spisovatelů tvrzením, že snídal s Kantem a vedl s ním podobný rozhovor jako s těmito dvěma. Když se posléze dostalo k hovoru o predestinaci, neznámý předpověděl Berliozovi blízkou smrt (přiblížil, že jej jedna komsomolka připraví o hlavu). Berlioz s Ivanem Ponyrjovem jsou skeptičtí a – jelikož cizinec zná jejich jména – Ponyrjev pojme tušení, že se jedná o špióna. Neznámý jejich domněnku zaslechne a hodlá dokazovat opak platným pasem. V něm Ivan zahlédne pouze počáteční písmeno jeho příjmení – W. Muž se pak představí jako profesor–polyglot a tvrdí, že v Moskvě je v pracovní záležitosti. Pak – na důkaz Ježíšovy existence – začne vykládat příběh prokurátora Judeje, Piláta Pontského.

[editovat] Kapitola druhá – Pilát Pontský

Druhá kapitola vypráví začátek příběhu o Pilátu Pontském. Příběh je do knihy zasazen jako holá kapitola, můžeme se podle posledních vět první kapitoly jen domýšlet, že jej oběma spisovatelům vypráví onen cizinec. Děj se odehrává v Jeruzalémě čtrnáctého dne měsíce nisánu v Herodově paláci. K judskému prokuráru Pilátu z Pontu přichází obžalovaný Jošua Ha-Nocri. Zkraje je ihned napomenut (a centurionem Krysolovem potrestán) za oslovení „dobrý muži“, neboť prokurátora prý oslovujeme „pane“ nebo „vladaři“. Snaží se být nápomocen a působí přívětivým, až naivním dojmem. Pilát vysloví obžalobu; Ha-nocri prý nabádal ke zboření chrámu. Jošua se brání a tvrdí, že jej lidé špatně pochopili a hlavně že jistý Matouš Lévi („ten, co tu býval výběrčím daní“) sepisuje o něm na pergamen mnoho nepravd. Vedou spolu rozhovor; mj. se zmiňují, že Ha-Nocriho život visí na vlásku, ten ale nesouhlasí s názorem, že jej prokurát může kdykoli utnout, protože utnout jej, jak pravil Jošua, může jen ten „kdo ho na něj skutečně zavěsil“. Pilát k němu pojímá sympatii a nesouhlasí s trestem smrti, ke kterému ho odsoudil malý synderion. Pak zůstává s Jošua se zmiňuje, že pro něj je „Bůh jen jeden“. Pak jej dal Pilát odvést, protože Jošua nepřímo zpochybnil moc cézara. Pak se měl Pilát sejít s předsedajícím synedria Josefem Kaifášem; podle tradice měl toho dne jeden z odsouzených na smrt omilostněn. Kaifáš a synderion zvolil Bar-Rabbana. Pilát se snaží prosadit Ha-Nocriho, ale nakonec je nucen ustoupit. Pilátovi se však z rozhodnutí dělá špatně. Padají první zmínky o Jidáši z Kariotu; Pilát pak nazve Ježíše mírumilovným kazatelem a filosofem, Kaifáš však nevěří, že to myslí vážně. Když se pak prokurátor utvrdí v nevratné skutečnosti, že Jošua Ha-Nocri bude popraven, předstupuje před lid a vzkazuje jim, že dnes byli určení čtyři muži k popravě, velký cézar že však u příležitosti svátku Velké noci, jednoho z nich ušetří. Po delším váhání vyslovil Bar-Rabanovo jméno. Tři odsouzení se pak vydali na Golgotu. Pilát zůstal zádumčivý.

[editovat] Kapitola třetí – Důkaz sedmý

Cizinec dovypráví příběh, mezitím se u Patriarchových rybníku rozhostí večer. Básník Bezdomovec váhá uvěřit, že příběh v tak celistvé a vytříbené podobě opravdu vyslechl a že se mu celý jen nezdál. Berlioz však získává dojem, že se jedná o blázna a mj. se jej zeptá, kde bude bydlet. Cizinec opovídá, že přeci u něj, u Berlioze doma. Berlioz to neodmítá, ale radí cizinci, aby se raději ubytoval v Metropolu. Ten se pak bez varování ptá, zda podle Berlioze neexistuje kromě Boha ani ďábel. Berlioz tvrdí, že samozřejmě neexistuje. Berlioz se před cizincem omluví a jde volat na cizineckou policii. Cestou (kterou mu ukáže regenschori v kostkovaných kalhotách) však šlápne do skvrny od oleje (který tam, jak se dozvíme v další kapitole vylila Anuška), spadne na koleje a přes krk mu přejede tramvaj, kterou řídí právě ona předvídaná Komsomolka. Název kapitoly Důkaz sedmý pochází ze šesti důkazů Aurelia Augustina o boží (a tím i ďábelské) existenci. Sedmým důkazem měla být Berliozova předpovězená smrt.

[editovat] Kapitola čtvrtá – Štvanice

Nehoda způsobí značný zmatek. Ivan Bezdomovec se snaží okamžitě zatknout onoho cizince, protože v celé věci vidí zločin. Cizinec však najednou nemluví a nerozumí rusky a podaří se mu za regenschoriho výmluv upláchnout. Než se nadá, jsou oba pryč (je již nabíledni, že se jedná o komplice). Ivan se je snaží dohonit, ale ze záhadných důvodů se mu tak nedaří. Mezitím zpozoruje černého kocoura, jak nastupuje do tramvaje a jak se chystá průvodčí platit desetníkem. Ta však protestuje, že kocoury nevozí. Kocour pokrčí rameny a sveze se na zadním nárazníku. Ivan přihlíží takové scéně nevěřícně, málem přitom zapomíná, že musí dopadnout cizince a regenschoriho. V zápalu bláznivého pronásledování nezdráhal se Ivan vkročit i do cizího bytu, později se i svléci a plavat v řece. Když doplaval a ničeho nevypátral, nikoho nenašel, uvědomil si, že má na sobě jen podvlékačky a že šaty mu ukradl člověk, kterému je nechal na břehu. Bál se, že takto oblečen neprojde městem. Nakonec však s rozhodnosti a jistotou zamíří hledat cizince ke Gribojedovu (místo pojmenované podle tety ruského dramatika Alexandra Sergejeviče Gribojedovova, která zde údajně bydlela).

[editovat] Kapitola pátá – Stalo se v Gribojedovu

Gribojedov byla rozměrná budova ve vlastnictví Všelidolitu. Začátek kapitoly věnuje Bulgakov zevrubnému popisu fungování Všelidolitu (bohaté literární společnosti o tří tisících sto jedenácti členech). Vypráví, jak organizace funguje, kde je co umístěno a jak zde funguje místní „podniková“ restaurace (nízké ceny, výborná kuchyně). V době, kdy došlo k onomu incidentu s cizince a tramvají, již zůstalo v Gribojedovovi jen dvanáct spisovatelů, kteří čekali na svého předsedu Michaila Alexandroviče Berlioze. Již začínali reptat a telefonovat, ale po Berliozovi ani vidu ani slechu. Nakonec již ztratili motivaci dále čekat a vydali se do restauračního zařízení Všelidolitu, aby tam pojedli a popili. Kolem půlnoci ke společnosti dojde informace, že Berlioz je mrtev. Po několika zmatených zprávách je rozhodnut, že se bude pokračovat ve veselici, neboť jinak nebožtíku neprospějeme. Jen několik okamžiků poté se do společnosti dostává i Ivan Bezdomovec ve svém sporém úboru. Všichni domnívají se, že blouzní a on opravdu křičí nesrozumitelné věty o potřebě zatykače na jakéhosi „Wagnera“ či „Weinera“. Když se ostatní pokouší uklidnit, je Ivan ještě rozlícenější. Nakonec je třeba jej svázat. Kapitola je zakončena rozhovorem mezi portýrem a kapitánem pirátské brigy, který vyčítá portýrovi neopatrnost v pouštění Ivana Bezdomovce v podobném stavu do prostor Všelidolitu.

[editovat] Kapitola šestá – To jsme si mohli myslet - schizofrenie

Kapitola se odehrává v psychiatrické léčebně nedaleko Moskvy. Básníkem Prasečkinem je sem dovezen Ivan Nikolajevič Bezdomovec. Doktor se Prasečkina vyptává po příčinách Ivanova deliria, ten však protestuje a tvrdí, že je zdráv. Doktor se tedy ptá jeho samotného. Ivan se mu vše snaží vysvětlit co nejjasněji, dělá však dojem, že je opravdu bláznem (hovoří o Berliozově smrti, nečistých silách, Pilátu Pontském atd.). Doktor jej dá odvézt a sdělí Prasečkinovi, že se nejspíš jedná o schizofrenii. Kapitola je zakončena impresivním popisem Prasečkinova návratu do Moskvy.