Ludwig van Beethoven

Ludwig van Beethoven (1770 – 1827)
Ludwig van Beethoven (1770 – 1827)

Ludwig van Beethoven (pravděpodobně 16. prosince 1770 Bonn – 26. března 1827 Vídeň) byl významný německý hudební skladatel, dovršitel vídeňského klasicismu. V průběhu svého života rozvinul klasicistní slohové a formové prostředky do svého individuálního hudebního stylu a otevřel tak dveře nové hudební epoše – romantismu.

K jeho nejslavnějším dílům patří 3., 5., 6., a 9. symfonie, řada klavírních skladeb (Císařský koncert, sonáty Měsíční svit, Apassionata, Patetická), monumentální mše Missa solemnis, opera Fidelio a řada dalších.

Obsah

[editovat] Život

Beethovenův rodný dům v Bonnu
Beethovenův rodný dům v Bonnu

[editovat] Mládí

Ludwig van Beethoven se narodil pravděpodobně 16. prosince 1770 v Bonnu, přesné datum jeho narození není známo, pouze datum pokřtění 17. prosince. Byl druhorozeným synem Johanna van Beethovena a Marie Magdaleny Keverich Leymové; z jejich sedmi dětí se dožili dospělosti pouze Ludwig a jeho dva mladší bratři:[1] Kaspar Karl a Johann.[2] Ludwigova rodina byla hudebně založená; děd byl kapelníkem v rodném Vlámsku,[3] odkud později odešel do Bonnu, rodina splynula s německým životem ve službách kurfiřta arcibiskupa kolínského.[1] Beethoven prožil dětství v neradostném ovzduší: jeho otec, který byl dvorním tenoristou, propadl alkoholu,[3] Beethovenovo vzdělání bylo zanedbáváno, přičemž otec využíval jeho hudebního talentu jako zdroj příjmů.[1]

Prvním učitelem mladého Ludwiga byl jeho otec, po několika letech despotické výchovy a nucení do hraní na klavír dostal Ludwig větší volnost. Pro rozvoj jeho talentu bylo klíčové, že i přes zkušenosti s otcovou krutostí získal k hudbě i ke hře na klavír velmi pozitivní vztah. Teprve v devíti letech dostal řádného a odpovědného učitele, byl jím Christian Gottlob Neefe,[1] tehdy dvorní varhaník v Bonnu, který se později stal jeho přítelem a rádcem. Uvedl ho zejména do Bachova umění a umožnil vydání jeho prvních skladeb. Tento svobodomyslný protestant v něm také silně podporoval touhu po umělecké a tvůrčí svobodě, která se neslučovala se slepou poslušností vůči svým mecenášům.

V období dospívání nalezl Beethoven azyl u vdovy po bonnském archiváři a dvorním radovi Emanuelu Josefu Breuningovi, která k němu byla velmi laskavá a chápavá. V jejím domě nacházel přátele, vyučoval hře na klavír její děti a později se i scházel s uměnímilovnou mladou bonnskou společností. Zde také objevoval a napravoval své nedostatky ve vzdělání a společenském chování.

V sedmnácti letech v roce 1787 se Ludwig odebral do Vídně potom, co Neefe vymohl tuto cestu u kurfiřta Maxe Františka. Zde se měl setkat s Wolfgangem Amadeem Mozartem (o jejich setkání však neexistují písemné dokumenty), někteří autoři uvádějí, že se nakrátko stal jeho žákem.[4] Mladý nadějný Beethoven se ovšem brzy musel vrátit zpět do Bonnu, neboť jeho matka umírala na tuberkulózu. Po její smrti připadla starost o výživu rodiny včetně výchovy dvou mladších bratrů sedmnáctiletému Ludwigovi.[1]

[editovat] Dospělost

Beethovenův portrét ve věku 33 let
Beethovenův portrét ve věku 33 let

Ludwig van Beethoven žil od roku 1792 trvale ve Vídni a studoval zde u význačných hudebních skladatelů: Josepha Haydna, Antonia Salieriho, Johanna G. Albrechtsbergera a Johanna Schenka.[5] Díky své oblibě u místní aristokracie (a díky její finanční podpoře) se mohl živit jako svobodný umělec,[5] což bylo značně neobvyklé: v té době byli hudebníci typicky zaměstnaní na dvoře určitého šlechtického rodu či u církevních hodnostářů (např. Joseph Haydn byl dlouhou dobu kapelníkem u šlechtické rodiny Esterházy, Wolfgang Amadeus Mozart část svého mládí strávil ve službách arcibiskupa salzburského). Jeho nejvýznamnějšími patrony byli Lichnovští, Lobkovicové, Kinští a Esterházy, žil také z honorářů za koncerty a příjmů z výuky žáků.

Přibližně od roku 1795 se začínaly projevovat jeho problémy se sluchem:[5] trpěl závažnou formou tinnitu (ušního šelestu), kdy mu v uších neustále zněly nepříjemné zvuky. Používal řadu pomůcek, od různých druhů naslouchátek po speciální tyč připevněnou k ozvučné desce klavíru, kterou skousl a mohl tak lépe vnímat zvukové vibrace. Sluch se mu však neustále zhoršoval, podle výpovědi jeho žáka Carla Czerného mohl bez větších obtíží slyšet hudbu a konverzaci do roku 1812,[6] již v roce 1816 ale úplně ohluchl.[5] Jeho mimořádný hudební génius mu však nezabránil vytvořit svá největší díla v době, kdy byl zcela hluchý. Od roku 1815, po smrti bratra Carla, vedl dlouhodobé soudní spory se svou švagrovou Johannou o poručnictví nad synovcem Karlem. Ten se nakonec stal jeho jediným dědicem.

[editovat] Příčina smrti

Existuje mnoho domněnek o Beethovenových chorobách. Odborníci uvažují o syfilidě, cirhóze jater nebo chronickém zánětu tračníku. Po laboratorní analýze vzorku vlasů, který patrně odstřihl mrtvému skladateli Ferdinand Hiller, se jeví jako reálná otrava olovem.[7]

Po dlouhodobých potížích podstoupill Beethoven v prosinci 1826 operaci břicha a o čtyři měsíce později zemřel ve věku 56 let. Na pohřeb přišlo 10 000 až 20 000 lidí a nosítka s jeho rakví nesli významní hudebníci: Eybler, Gänsbacher, Gyrowetz, Hummel, Kreutzer, Seyfried, Weigl a Würfel.[8] Jeho ostatky uložili na hřbitově ve Währingeru. Roku 1888 byly exhumovány a přemístěny na Wiener Zentralfriedhof.

[editovat] Vztah ke Goethovi

Johann Wolfgang von Goethe patřil mezi Beethovenovi oblíbené básníky i přes jejich rozdílné názory na vztahy s aristokracií.[9] V jeho básních cítil sílu a vůli po svobodě a vzpouře. Mimo jiné napsal roku 1810 hudbu k jeho tragédii Egmont a věnoval mu zhudebnění básně Klidné moře a šťastná plavba.[10] Oba umělci se setkali pouze jednou, v lázních Teplice roku 1812.

[editovat] Napoleon

V průběhu let zaujímal Beethoven k tomuto francouzskému politikovi protichůdné postoje.[11] Kolem roku 1803 uvažoval o věnování své Třetí symfonie právě Napoleonovi. Existují názory, že to měla být záminka k možnému osobnímu setkání.[12] V roce 1809 mu Jerome Bonaparte nabídl místo v Kasselu, které však odmítl.

[editovat] Dílo

Beethovenovo dílo je možné rozdělit do tří hlavních období.[13] V prvním z nich, trvajícím přibližně do roku 1800, navazuje na tradici Haydna a Mozarta, převládá v něm klasické schéma, vyvážená melodika a často divertimentový charakter skladeb.[4] Do této doby spadají mj. jeho rané klavírní koncerty a symfonie č. 1 a 2.

Ve středním období, které končí okolo roku 1815, se Beethovenův sloh vyhraňuje k naprosté individualitě. Dospívá k novým strukturám a formám, záměrně ruší zavedené hudební konvence a pracuje s ostrými kontrasty melodiky, rytmiky i dynamiky, přesto jeho skladby vytváří vyvážený celek.[4] Nejvýznačnější díla tohoto období jsou mj. symfonie Eroica, Osudová a Pastorální, 3. – 5. klavírní koncert, opera Fidelio či houslový koncert.

V pozdním období vrcholí Beethovenovo tvůrčí úsilí, chce dát svým myšlenkám co největší intenzitu, jeho díla se stávají stále komplikovanější jak ze skladatelského, tak z interpretačního pohledu.[13] Nejvýznamnější díla pozdního období jsou Missa solemnis, 9. symfonie, poslední klavírní sonáty či pozdní smyčcové kvartety.

[editovat] Operní tvorba

Komponování oper bylo pro Beethovena problematické.[14] Dokončil pouze operu Fidelio, kterou několikrát revidoval. Celkem projevil zájem o dalších 54 témat.[15] Jednalo se mimo jiné o Macbetha (1809, libreto Heinrich Joseph von Collin), Janu z Arku (1823, libreto Friedrich Kind a Carl Joseph Bernard), Bruta (1816, libreto Eduard von Bauernfeld) nebo Klaudinu z Villy Bella (1826, libreto Johann Wolfgang von Goethe).

[editovat] Přehled nejvýznamnějších skladeb

Kompletní seznam Beethovenových děl na anglické wikipedii

Další informace o tématu na projektech Wikimedia:

multimediální obsah na Commons
původní text na Wikisource.
citáty na Wikicitátech.
Seznam děl
v databázi Národní knihovny ČR, jejichž autorem nebo tématem je
Ludwig van Beethoven
Originál partitury 5. symfonie
Originál partitury 5. symfonie

[editovat] Orchestrální díla

[editovat] Vokální díla

  • dvě mše:
  • árie Ah, perfido op. 65
  • opera Fidelio op. 72
  • oratorium Kristus na hoře Olivetské op. 85
  • kantáta Meeresstille und glückliche Fahrt (Klid moře a šťastná plavba) op. 112
  • slavnostní hra Die Ruinen von Athen (Ruiny aténské) op. 113
  • kantáta Der glorreiche Augenblick (Slavný okamžik) op. 136

[editovat] Sólové a komorní skladby

  • smyčcové kvartety:
    • smyčcový kvartet č. 12 Es dur op. 127
    • smyčcový kvartet č. 13 B Dur op. 130
    • smyčcový kvartet č. 14 cis moll op. 131
    • smyčcový kvartet č. 15 a moll op. 132
    • Velká fuga B dur op. 133
    • smyčcový kvartet č. 16 F dur op. 135
  • klavírní sonáty
    • op. 13 c moll „Patetická“
    • op. 27 cis moll „Měsíční svit“
    • op. 53 C dur „Valdštejnská“
    • op. 57 f moll „Appasionata“
    • op. 81 Es dur „Les Adieux“
    • poslední sonáty (op. 101 „für das Hammmerklavier“, 106, 109, 110 a 111)
  • klavírní tria:
    • dvě tria (D dur, Es dur) op. 70
    • trio B dur op. 97
  • houslové sonáty:
    • sonáta F dur op. 24 „Jarní“
    • sonáta A dur op. 47 „Kreutzerova“
    • sonáta G dur op. 96

[editovat] Odkazy

Související články obsahuje
Portál Hudba

[editovat] Reference

  1. ↑ a b c d e ČERNUŠÁK, Gracian. Dějiny evropské hudby. Praha : Panton, 1972. S. 196.
  2. ↑ Beethoven-Haus [online]. Bonn : [cit. 2008-08-30]. Dostupné online. (anglicky)
  3. ↑ a b HOLZKNECHT, Václav, a kol. Kniha o hudbě. Praha : Orbis, 1962. S. 287.
  4. ↑ a b c MICHELS, Ulrich. Encyklopedický atlas hudby. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2000. S. 399.
  5. ↑ a b c d Malá encyklopedie hudby. Praha : Supraphon, 1983. S. 59.
  6. ↑ EALY, George Thomas. Of Ear Trumpets and a Resonance Plate: Early Hearing Aids and Beethoven's Hearing Perception. 19th-Century Music, 1994, roč. 17, čís. 3, s. 262-273. Dostupné online.
  7. ↑ LOCKWOOD, Lewis. Beethoven: Hudba a život. Praha : BBart, 2003. S. 516.
  8. ↑ LOCKWOOD, Lewis. Beethoven: Hudba a život. Praha : BBart, 2003. S. 568.
  9. ↑ LOCKWOOD, Lewis. Beethoven: Hudba a život. Praha : BBart, 2003. S. 284-285.
  10. ↑ LOCKWOOD, Lewis. Beethoven: Hudba a život. Praha : BBart, 2003. S. 286.
  11. ↑ LOCKWOOD, Lewis. Beethoven: Hudba a život. Praha : BBart, 2003. S. 199-200.
  12. ↑ LOCKWOOD, Lewis. Beethoven: Hudba a život. Praha : BBart, 2003. S. 200.
  13. ↑ a b ČERNUŠÁK, Gracian. Dějiny evropské hudby. Praha : Panton, 1972. S. 197.
  14. ↑ WARRACK, WEST, John, Ewan. Oxfordský slovník opery. Praha : IRIS, 1998. S. 37.
  15. ↑ PECMAN, Rudolf. Jevištní dílo Ludwiga van Beethovena. Brno : Masarykova univerzita, 1999. S. 271-273.

[editovat] Literatura

  • HOLZKNECHT, Václav. Beethovenovy klavírní sonáty. Praha : Státní hudební vydavatelství, 1964. ISBN (Brož.).
  • HRONEK, Miloslav; PULKERT, Oldřich; NEJEZCHLEB, Zdeněk. Beethoven: osobnost génia v korespondenci. Praha : Vyšehrad, 2004. ISBN 80-7021-736-7.
  • LOCKWOOD, Lewis. Beethoven: Hudba a život. Praha : BBart, 2003. ISBN 80-7341-409-0.
  • PECMAN, Rudolf. Jevištní dílo Ludwiga van Beethovena. Brno : Masarykova univerzita, 1999. ISBN 80-210-2223-X.
  • ROLLAND, Romain. Život Beethovenův. Praha : SNKLHU, 1956. ISBN (Váz.).

[editovat] Externí odkazy


Citováno z „http://cs.wikipedia.org/wiki/Ludwig_van_Beethoven“

SEO Tools SEO Tools system wymiany linków tanie kredyty gotówkowe kreatyna Plaza 3 star hotel Los Angeles krynica noclegi Sejm Tyk