Izrael

Stát Izrael מדינת ישראל (Medinat Jisra'el) دولة إسرائيل (Dawlat Isrā'īl)
vlajka znak
Hymna: Ha-tikva Naděje
geografie
Hlavní město:	Jeruzalém[1] 31° 47' s.š., 35° 13' v.d.
Rozloha:	20 770 km² (149. na světě) z toho 2 % vodní plochy
Nejvyšší bod:	Har Meron (1208 m n. m.)
Časové pásmo:	GMT+2
obyvatelstvo
Počet obyvatel:	7 303 000[2] (99. na světě, 2008)
Hustota zalidnění:	324 ob. / km² (34. na světě)
HDI:	▬ 0,932 (vysoký) (2007)
Jazyk:	hebrejština, arabština (úřední)
Náboženství:	judaismus, islám, křesťanství
státní útvar
Státní zřízení:	republika
Vznik:	14. května 1948 (založen rozhodnutím OSN na území britského protektorátu)
Prezident:	Šimon Peres
Předseda vlády:	Ehud Olmert
Měna:	Nový izraelský šekel (₪) (ILS)
HDP/obyv. (PPP):	33 299[3] USD (22. na světě, 2007)
Giniho koeficient:	38,6[4] (2005)
mezinárodní identifikace
ISO 3166-1:	376 ISR IL
MPZ:	IL
Telefonní předvolba:	+972
Národní TLD:	.il

Izrael (hebrejsky: ישראל Jisra'el; arabsky: إسرائيل‎, Isrā'īl) oficiálně Stát Izrael (hebrejsky: מדינת ישראל Medinat Jisra'el; arabsky: دولة ,إسرائيل Dawlat 'Isrā'īl)‎ je stát na Blízkém východě v oblasti jihozápadní Asie, ležící při východním pobřeží Středozemního moře. Na severu sousedí s Libanonem, na severovýchodě se Sýrií, na východě s Jordánskem a na jihozápadě s Egyptem. K Izraeli přiléhá i Západní břeh Jordánu a Pásmo Gazy, tj. území částečně spravovaná Palestinskou autonomií, která jsou Izraelem okupována od Šestidenní války v roce 1967. Izrael je se svou populací 7 262 670 obyvatel^[2], z níž většinu (75,8 %) tvoří Židé,^[5] jediným židovským státem na světě.^[6] Je rovněž domovem izraelských Arabů, křesťanů, Drúzů a Samaritánů, stejně jako jiných náboženských a etnických menšin.^[4]

Moderní stát Izrael má své kořeny v období přelomu 19. a 20. století, kdy se začalo rozvíjet moderní sionistické hnutí. Samotná idea státního útvaru je ovšem mnohem starší a vychází už z biblické Země izraelské, jejíž zaslíbení tvoří jeden z ústředních motivů judaismu po více než tři tisíce let. Po první světové válce ustanovila Společnost národů Britský mandát Palestina, s úmyslem vytvoření „domoviny pro židovský lid“.^[7] V roce 1947 schválila Organizace spojených národů rozdělení Mandátu Palestina na dva státy – židovský a arabský.^[8] Liga arabských států tento plán odmítla, nicméně na základě tohoto plánu vyhlásil Izrael 14. května 1948 nezávislost. V následující vítězné Válce o nezávislost, rozšířil Izrael své hranice mimo rámec plánu na rozdělení Palestiny. Od té doby je mezi Izraelem a sousedícími arabskými zeměmi konflikt, který vyústil v několik válek a desetiletí násilí, které trvá až do dneška.^[9] Od založení Izraele byly zpochybňovány jeho hranice a dokonce samotné právo státu na existenci. Se dvěma sousedícími zeměmi (Egypt a Jordánsko) však již Izrael podepsal mírové smlouvy a je usiluje o dosažení dohod s Palestinci.

Izrael je zastupitelská demokracie s parlamentním systémem a všeobecným volebním právem.^[10] Vládu vede premiér a zákonodárným orgánem je jednokomorový parlament Kneset. Podle hrubého domácího produktu je izraelská ekonomika 44. největší na světě.^[11] Mezi zeměmi Blízkého východu je Izrael na prvním místě v indexu lidského rozvoje,^[12] svobody tisku^[13] a ekonomie.^[14] Hlavní městem státu je Jeruzalém,^[1] zatímco finančním centrem je Tel Aviv.

[editovat] Etymologie

Po více než tři tisíce let je jméno Izrael spojováno v běžném i náboženském užití s celým židovským národem a se Zemí izraelskou. Jméno má svůj původ v Bibli (Genesis, 32:29), kde byl Jákob přejmenován po zápase s andělem.^[15] Teorie o významu jména se však liší. Jedna tvrdí, že základem jména je sloveso s-r-r (š-r-r) („vládnout, být silný, mít nadvládu“), a proto je význam jména: „Bůh vládne, Bůh soudí“.^[16] Jiná vykládá jméno jako „kníže Boží“ nebo „Bůh zápasí/bojuje“. Navzdory přesnému výkladu významu jména se stal biblický národ patriarchy Jákoba známý jako „Děti Izraele“ (hebr.: בני ישראל, bnej Jisra'el) nebo Izraelité.

První historická zmínka pochází z Merneptahovy stély ze starověkého Egypta, která se datuje do 13. století př. n. l.,^[17] ačkoliv odborníci se liší v názoru zda odkazuje k lidu nebo domovině. Moderní stát se nazývá Stát Izrael (Medinat Jisra'el). Ostatní návrhy, jako např. Erec Jisra'el (Země Izraelská), Sijón a Judea byly odmítnuty.^[18] V prvních týdnech nezávislosti oznámenil ministrem zahraničí Moše Šaret^[19] rozhodnutí vlády, která vybrala pro pojmenování občanů Izraele označení Izraelci.

[editovat] Dějiny

Hlavní článek: Dějiny Izraele

[editovat] Starověké a středověké osídlení

Podrobnější informace naleznete v článku Starověké dějiny Izraele.

Starověká pevnost Masada

Země izraelská (hebrejsky: Erec Jisra'el‎, někdy označovaná také jako Palestina) představuje pro židovský lid posvátné území – Zemi zaslíbenou, kterou Hospodin podle Tóry přislíbil Abrahámovi a daroval jeho potomkům.^[20][21] V této oblasti se zároveň nacházejí nejsvětější místa judaismu. První z řady izraelských království a států zde vzniká přibližně v 11. století př. n. l. Tyto izraelské státní útvary tomuto území vládly nesouvisle po následující tisíciletí.^[22]

V mezidobí od židovských království až po islámskou expanzi v 7. století n. l. byla Země izraelská pod asyrskou, babylonskou, perskou, řeckou, římskou, sásánovskou a byzantskou nadvládou.^[23] Po neúspěšném protiřímském povstání Bar Kochby v letech 132 - 135 n. l. a následném vyhnání Židů, se zde židovská populace zmenšila. V reakci na povstání došlo ke změně názvu území, kdy římský císař Hadrianus přejmenoval Judsko po úhlavním židovském nepříteli – Pelištejcích.^[24] I přes radikální snížení židovské populace v důsledku vyhnání, však na území Palestiny zůstalo nepřetržité židovské osídlení. Země zaslíbená byla dobyta okolo roku 636 při muslimské expanzi. Postupně pak tuto oblast kontrolovali po šest století Umajjovci, Abbásovci a křižáci.^[23] Poté byla oblast připojena v roce 1260 k mamlúckému sultanátu. V roce 1516 se Země izraelská stana součástí Osmanské říše, která ji spravovala až do 20. století.^[23]

[editovat] Sionismus a Britský mandát

Podrobnější informace naleznete v článcích Sionismus, Alija a Britský mandát Palestina.

Židé žijící v diaspoře po dlouhou dobu usilovali o návrat na Sijón a do Země izraelské. Tato naděje a touha byla vyjádřena v Tóře a je ústředním motivem židovských modlitebních knih.^[25] Katolická persekuce Židů, která začala ve 12. století, vedla ke stálému proudu uprchlíků, kteří se usazovali ve Svaté zemi a toto číslo velmi zesílilo poté, co byli Židé vyhnáni v roce 1492 ze Španělska.^[26] Během 16. století zapustily své kořeny ve čtyřech svatých městech velké židovské komunity a ve druhé polovině 18. století došlo k přesídlení takřka celé chasidská pospolitosti do Svaté země.^[27]

Theodor Herzl, duchovní otec sionismu a Státu Izrael

První velká vlna moderní imigrace, známá jako První alija (hebrejsky: עלייה), vypukla po protižidovských pogromech ve východní Evropě v roce 1881.^[28] V té době již existovala sionistická myšlenka, avšak až Theodor Herzl dal vzniknout politickému sionismu, hnutí, které usilovalo o založení židovského státu v Palestině a až jemu se podařilo, že se tato otázka začala řešit na mezinárodní diplomatické úrovni.^[29] V roce 1896 představil Herzl svoje vize v knize Der Judenstaat (Židovský stát)^[30] a o rok později předsedal prvnímu Světovému sionistickému kongresu, který svolal do Basileje.^[31]

Během první světové války sepsal ministr zahraničí Spojeného království Arthur Balfour Balfourovu deklaraci, podle níž: „...vláda jejího Veličenstva pohlíží příznivě na zřízení národní domoviny židovského lidu v Palestině...“^[32] Arabský nesouhlas s židovským přistěhovalectvím přerostl v roce 1920 v násilnosti, které vedly ke zformování židovské obranné organizace, známé pod názvem Hagana. Od té se později oddělily skupiny Irgun a Lechi.^[33]

Britský mandát Palestina (1920)

Ke konci první světové války byla v roce 1917 Palestina obsazena Brity pod velením generála Edmunda Allenbyho.^[34] V roce 1919 pak bylo na Pařížské mírové konferenci území Palestiny svěřeno pod britskou správu a vznikl tak protektorát Britský mandát Palestina, mezi jehož hlavní cíle patřila pomoc při provedení Balfourovy deklarace.^[7] Obyvatelstvo této oblasti bylo v té době převážně arabské, avšak Jeruzalém byl již v tehdejší době převážně židovský.^[35]

Židovská imigrace pokračovala i za Třetí aliji (1919-1923) a Čtvrté aliji (1924-1929), během kterých přišlo do Palestiny více než 100 tisíc Židů.^[36][37] Arabské nepokoje a povstání v Jaffě vedly k tomu, že Britové omezili židovskou imigraci a území pro budoucí židovský omezili na západ od řeky Jordán.^[38] Vzestup nacismu v Evropě ve 30. letech vedl k Páté alije a přílivu téměř čtvrt milionu Židů.^[39] Tento příliv židovských uprchlíků vedl ve druhé polovině 30. let k arabským násilnostem a povstáním, při kterých Arabové zabrali značnou část mandátu.^[40] To vedlo Velkou Británii k přehodnocení vztahu k židovskému přistěhovalectví. V roce 1939 zavedlo Spojené království kvóty, které limitovaly příliv židovských přistěhovalců.^[41] I přes toto omezení do Palestiny přijížděli uprchlíci v rámci ilegální aliji, tzv. Aliji Bet. Ke konci druhé světové války tvořili Židé v Palestině 33 % populace, oproti 11 % v roce 1922.^[42]

[editovat] Vyhlášení nezávislosti a první roky

Podrobnější informace naleznete v článcích Deklarace nezávislosti (Izrael), První arabsko-izraelská válka a Únos Adolfa Eichmanna.

Plán OSN na rozdělení Palestiny

Po roce 1945 došlo k růstu konfliktu mezi Židy a Spojeným království, především kvůli neochotě Britů plnit své závazky vůči Židům a jejich stranění arabské straně. Po sérii židovských útoků na britské mandátní síly (např. Útok na hotel King David) nakonec britská vláda v roce 1947 stáhla svůj závazek k Mandátu.^[43] Nově vytvořená Organizace spojených národů (OSN) přijala 29. listopadu 1947 Plán OSN na rozdělení Palestiny, který rozděloval Mandát na arabský a židovský stát.^[44] Jeruzalém měl být pod mezinárodní správou OSN - corpus separatum.^[44] Židé tento plán přijali, přestože 75 % území, které jim bylo přiřknuto představovala poušť. Naproti tomu Liga arabských států a Vysoká arabská komise tento plán odmítly.^[45]

David Ben-Gurion veřejně čte Deklaraci nezávislosti Státu Izrael 14.května 1948 v Tel Avivu

Den před vypršením Britského mandátu Palestina byla 14. května 1948 vyhlášena nezávislost Státu Izrael.^[46] Hned druhý den armády pěti arabských států napadly Izrael a rozpoutaly tak První arabsko izraelskou válku.^[47] Po více než roce bojů bylo vyhlášeno příměří a ustanoveny dočasné hranice, známé jako zelená linie.^[48] Jordánsko anektovalo území Judeje a Samaří, známé spíše jako Západní břeh Jordánu, a východní Jeruzalém. Egypt převzal kontrolu nad Pásmem Gazy. 11. května 1949 byl Izrael přijat do OSN. Podle odhadů OSN při této válce opustilo zemi na 711 tisíc Arabů, tj. zhruba 80 % dřívější arabské populace.^[49]

Počáteční léta existence státu byla charakteristická obrovskou imigrační vlnou přeživších holocaustu a vlnou Židů, kteří byli persekuováni a vyhnání z arabských zemí.^[50] Během jedné dekády (1948-1958) vzrostla populace Izraele z 800 tisíc na 2 miliony.^[51] Většina nově příchozích byli uprchlíci bez jakéhokoliv majetku a byli ubytováni v provizorních uprchlických táborech, známých jako ma'abarot.

V roce 1956 vypukla tzv. Suezská krize, která byla způsobena tím, že Egypt znárodnil Suezský průplav a uzavřel Tiranskou úžinu. Izrael se tehdy spojil s Francií a Spojeným království, zaútočil na Egypt a pokusil se získat zpět přístup k Rudému moři, který mu byl rovněž odepírán.^[52]

Začátkem následující dekády se Izraeli podařilo v Argentině zajmout Adolfa Eichmanna, tvůrce konečného řešení židovské otázky.^[53] Ten byl následně v Izraeli postaven před soud. Soudní proces měl velký vliv na veřejné uvědomění si holocaustu a dodnes je Eichmann jediným člověkem odsouzeným izraelskými soud k trestu smrtiy.^[53]

[editovat] Konflikty a mírové dohody

Podrobnější informace naleznete v článku Arabsko-izraelské války.

Arabské státy považovaly Stát Izrael za nelegitimní. V roce 1964 vznikla Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), jejímž cílem bylo podle jejího prohlášení „dosáhnout zničení Izraele.“^[54][55] V její Národní chartě se až do počátku 90. let uvádělo, že: „ozbrojené povstání je jediný způsob jak osvobodit domovinu.“^[56] V roce 1967 shromáždil Egypt, Sýrie a Jordánsko svoje armády při hranicích s Izraelem. Egypt vyzval k odchodu mírové jednotky OSN^[57] a opětovně zablokoval Izraeli přístup k Rudému moři.^[58] Tyto kroky Izrael chápal jako přípravu k válce a rozhodl se pro preemptivní vojenský úder, z něhož se vyvinula Šestidenní válka (Milchemet šešet ha-jamim‎). V ní Izrael dosáhl rozhodujícího vítězství a získal území Západního břehu, Pásma Gazy, Sinajského poloostrova a Golanských výšin. Došlo k rozšíření hranic Jeruzaléma, který ke svému území nově začlenil Východní Jeruzalém.

Koncem 60. let a počátkem 70. let začaly provádět palestinské skupiny teroristické útoky proti izraelským cílům po celém světě. Mezi tyto teroristické útoky patří i masakr izraelských atletů na LOH v Mnichově v roce 1972.^[59] Na tento útok Izrael odpověděl Operací Boží hněv, při kterém se izraelská tajná služba Mosad pokusila zlikvidovat strůjce mnichovského útoku.^[60] 6. října 1973, o nejsvětějším židovském svátku Jom Kipur, zaútočily na Izrael v překvapivém útoku Egypt a Sýrie. Jomkipurská válka (Milchemet Jom Ha-Kipurim‎) skončila 26. října vítězstvím Izraele, ale v této válce utrpěl Izrael těžké ztráty.^[61]

Menachem Begin, Jimmy Carter a Anwar Sadat v Camp Davidu, 1978

V roce 1977 vyhrála ve volbách do Knesetu poprvé pravicová strana Likud.^[62] Tentýž rok učinil tehdejší egyptský prezident Anwar Sadat překvapivou cestu do Izraele a o dva roky později podepsali Sadat a Begin ve Washingtonu Egyptsko-izraelskou mírovou smlouvu (Heskem ha-šalom bejn Jisrael-Micrajim‎). Izrael se následně stáhnul ze Sinajského poloostrova. V roce 1978 došlo v reakci na palestinský teroristický útok k Operace Lítání,^[63] při níž došlo k obsazení jižní části Libanonu a vytlačení jednotek OOP z tohoto území. Za vlády Likudu také došlo k rozsáhlé expanzi izraelských osad na území Západního břehu Jordánu.^[64] Ta měla za následek stále větší spory a potíže mezi Izraelci a palestinskými Araby.

V roce 1982 zasáhl Izrael do Libanonské občanské války, aby zničil OOP a základny, z nichž tato organizace raketami ostřelovala severní Izrael.^[65] Tento krok k vedl k První libanonské válce (Milchemet Levanon‎). Izrael se stáhnul z většiny Libanonu v roce 1986, ale setrval v tzv. nárazníkové zóně až do roku 2000.^[66] V roce 1987 vypukla v reakci proti izraelské okupaci v Pásmu Gazy a území západně od Jordánu tzv. První intifáda.^[67] Když vypukla v roce 1991 Válka v Zálivu, podporovala OOP a mnoho palestinských Arabů Saddáma Husajna a raketové útoky Iráku vůči Izraeli.^[68]

Jicchak Rabin, Bill Clinton a Jásir Arafat po podepsání Mírových dohod z Osla ve Washingtonu 13. září 1993

Téhož roku proběhla za vlády Jicchaka Šamira průlomová Madridská mírová konference (The Madrid Conference).^[69] O rok později vyhrál volby Jicchak Rabin. V roce 1993 došlo k uzavření dohod nazvaných (Declaration of Principles on Interim Self-Government Arrangement). Tzv. Mírová dohoda z Osla byla podepsána 13. září 1993 v Bílem domě ve Washingtonu. Z mírových dohod vyplývalo, že má být po přechodnou dobu pěti let ustanovena Palestinská samospráva na území Západního břehu a pásma Gazy.^[70] V roce 1994 byla podepsána Izraelsko-jordánská mírová smlouva (Heskem ha-šalom bejn Jisra'el le-Jarden‎).^[71]

Husajn II., Bill Clinton a Jicchak Rabin během izraelsko-jordánských mírových jednání

Podepsání dohod z Osla se ukázalo jako dosti kontroverzní krok, který mírový proces značně zkomplikoval.^[72] Na palestinské politické scéně začala sílit opozice a to zejména Hamas a Palestinský islámský džihád, které se proti OOP a Smlouvám z Osla začaly vymezovat.^[73] V Izraeli se proti smlouvě vymezila strana Likud a další pravicová uskupení.^[72] Protesty proti Oselským dohodám vyvrcholily, když byl 4. listopad 1995 pravicových židovským radikálem Jigalem Amirem zavražděn Jicchak Rabin.^[72]

Za vlády Benjamina Netanjahua byl podepsán tzv. Hebronský protokol (Protocol Concerning the Redeployment in Hebron), což fakticky znamenalo předání města Hebron Palestinské autonomii a stažení armády z části tohoto města.^[74] V říjnu 1998 bylo podepsáno Memorandum od Wye River (Wye River Memorandum), které znamenalo postoupení části území Západního břehu (13 %) Palestincům a upravení statusu některých oblastí.^[74]

Za vlády Ehuda Baraka došlo ke stažení izraelské armády z jižního Libanonu a k jednávání s předsedou Palestinské autonomie Jásirem Arafatem.^[75] V roce 2000 se uskutečnil Summit v Camp Davidu, kde Barak nabídl plán na založení Palestinského státu, ale tento plán byl Arafatem odmítnut.^[75] Po ztroskotání jednání vypukla tzv. Druhá intifáda, neboli Intifáda Al-Aksá.^[75]

Krátce poté se stal v předčasných volbách novým premiérem Ariel Šaron.^[76] Během volebního období prosadil Šaron svůj plán na jednostranné stažení z Pásma Gazy (Israel's Unilateral Disengagement Plan)^[77] a plán na výstavbu bezpečnostní bariéry (Security Fence) kolem Západního břehu.^[78] V roce 2006 Ariel Šaron utrpěl mozkovou mrtvici, po níž upadl do komatu. Premiérský post pak následně převzal vicepremiér Ehud Olmert.

V červenci 2006 začala Druhá libanonská válka (Milchemet Levanon ha-šnija‎). Vyznačovala se neustálým bombardováním libanonských cílů ze strany izraelské armády a ostřelování severu Izraele ze strany Hizballáhu.^[79] Konflikt trval několik týdnů a z iniciativy OSN bylo nakonec 14. srpna uzavřeno příměří. Po válce v Izraeli zaznívaly silné hlasy kritizující neschopnost Ehuda Olmerta a jeho tehdejšího ministra obrany Amira Perece.^[80][81]

[editovat] Geografie a klima

Hlavní článek: Geografie Izraele

Izrael se nachází při východním konci Středozemního moře a je ohraničen ze severu Libanonem, ze severovýchodu Sýrií, z východu Jordánskem a z jihozápadu Egyptem. Bez území, která získal během Šestidenní války v roce 1967 má rozlohu přibližně 20 770 km², čehož 2 % tvoří vodní plochy.^[4] Území spadající pod izraelskou jurisdikci zahrnuje také Východní Jeruzalém a Golanské výšiny a má rozlohu 22 072 km².^[82] Celková rozloha území pod izraelskou kontrolou, včetně vojensky ovládaných a částečně autonomních palestinských území na Západním břehu, je 27 799 km².^[83]

Pohled na Judskou poušť

Navzdory tomu, že je Izrael malou zemí, se zde nacházejí rozmanité geografické jevy a zvláštnosti, počínaje Negevskou pouští na jihu, po horské hřbety Galileje, Karmelu a Golan na severu. 70 % izraelské populace žije při pobřeží Středozemního moře.

Pšeničné pole v Chulském údolí

Východně od centrální vysočiny se nachází Jordánské údolí, které tvoří malou část z celkové délky 6 500 km Velké příkopové propadliny. Řeka Jordán teče od hory Hermon přes Chulské údolí a Galilejské jezero do Mrtvého moře, nejníže položeného místa na Zemi.^[84] Dále na jih je Vádí al-Araba, končící v Akabském zálivu, který je součástí Rudého moře. Pro Izrael a Sinajský poloostrov jsou jedinečné machtešim (kráterovité útvary vzniklé erozí).^[85] Největší machteš na světě je Machteš Ramon v Negevské poušti, který je až 40 km dlouhý a 10 km široký.^[86]

Teplota vzduchu se v Izraeli velmi různí, zejména během zimy. V horských oblastech je chladné a větrné podnebí, mnohdy doprovázené sněhem. Vrchol hory Hermon má po většinu roku sněhovou pokrývku a každoročně obvykle sněží i v Jeruzalémě.^[87] Ve stejné období mají pobřežní města jako Tel Aviv a Haifa typické středomořské klima - tj. chladné, deštivé zimy a dlouhá teplá léta. Největší teplota v celé Asii (53,7 °C) byla zaznamenána v severní části Jordánského údolí, v Tirat Cvi. V období mezi květnem a zářím je v Izraeli déšť vzácností.^[88][89] Kvůli malému množství vodních zdrojů se izraelští vědci zaměřují na různé vodu-zadržující technologie a jedním z jejich vynálezů je kapková závlaha.^[90] Izraelci také hojně využívají příznivých geografických podmínek pro využívání solární energie, což dělá z Izraele stát s největším využití solární energie na osobu.^[91]

[editovat] Vláda a politika

Hlavní článek: Politický systém Státu Izrael

Podrobnější informace naleznete v článku Seznam izraelských politických stran.

Kneset - izraelský parlament

Izrael je svou strukturou parlamentní demokratická republika s pluralitním politickým systémem a všeobecným volebním právem.^[92] Hlavou státu je prezident, který je volený parlamentem na 5 let. Premiérem se může stát pouze člen parlamentu, který získá potřebnou většinu hlasů, obvykle to bývá předseda největší politické strany. Výkonná moc je v rukou vlády, v jejímž čele stojí premiér.^[92][93] Zákonodárným orgánem je jednokomorový parlament – Kneset, do kterého je voleno 120 poslanců. Jeho členové jsou voleni na základě poměrného volebního systému na čtyřleté volební období.^[94] To však může být zkráceno v případě, že Kneset odvolá premiéra nebo vládě nevysloví důvěru. Izrael nemá psanou ústavu a jeho politický systém a jeho hlavní principy jsou ukotveny v jedenácti Základních zákonech. V roce 2003 začal Kneset vypracovávat návrhy oficiální ústavy, založené na těchto zákonech.^[4][95]

Prezidentská kancelář, rok 2007

Izrael má trojstupňový soudní systém. Na nejnižší úrovni jsou městské soudy, které se nacházejí ve vetšině měst v zemi. Typem soudu vyšší instance je distriktní soud, který slouží jako odvolací soud a v některých případech jako soud první instance. Distriktní soudy se nacházejí v pěti ze šesti izraelských distriktů. Třetí a nejvyšší stupeň soudů v Izraeli je Nejvyšší soud, který sídlí v Jeruzalémě a slouží jako odvolací soud a soud první instance v závažných případech, kdy je zpochybněna zákonnost rozhodnutí a postupů představitelů státu. Izrael není členem Mezinárodního trestního soudu, kvůli obavě, že by soud mohl být vůči Izraeli předpojatý kvůli politickým tlakům.^[96] Izraelský právní systém kombinuje britské zvykové právo, kontinentální právo a židovské náboženské právo.^[4] Je založen na principu stare decisis (precedens) a na obžalovacím způsobu řízení, kde strany sporu předkládají soudu důkazní materiály.^[97] Soudní spory jsou spíše rozhodovány soudci než porotami. Svatby a rozvody jsou v jurisdikci náboženských soudů: židovských, muslimských, drúzských a křesťanských.^[98]

Izraelské distrikty: (1) Severní, (2) Haifa, (3) Centrální, (4) Tel Aviv, (5) Jeruzalém, (6) Jižní

Izraelský Základní zákon: Lidská svoboda a důstojnost usiluje o obranu lidských práv a svobod. Izrael je jako jediná země v oblasti Blízkého východu, označena organizací Freedom House v oblasti lidských a politických práv, jako „svobodná“. Území Palestinské autonomie je pak označeno jako „nesvobodné“.^[99] V žebříčku organizace Reportéři bez hranic v oblasti svobody tisku se Izrael nachází na 50. místě ze 168 zemí světa. V rámci jihozápadní Asie je na nejvyšším místě.^[100] Nicméně organizace jako Amnesty International^[101] nebo Human Rights Watch^[102] často nesouhlasí v souvislosti s Arabsko-izraelským konfliktem se záznamy o lidských právech. Izraelské občanské svobody jsou také kritizovány nevládní izraelskou organizací Be-celem.^[103] V izraelském právu je od roku 1995 ukotven systém státní zdravotní péče.^[104]

[editovat] Správní rozdělení

Hlavní článek: Izraelské distrikty

Podrobnější informace naleznete v článku Seznam izraelských měst.

Izrael je rozdělen do šesti hlavních distriktů, které jsou známy jako mechozot (מחוזות; singular: machoz) – Centrální distrikt, Distrikt Haifa, Jeruzalémský distrikt, Severní distrikt, Jižní distrikt a Distrikt Tel Aviv. Distrikty jsou dále rozděleny do patnácti subdistriktů, které jsou známy jako nafot (נפות; singular: nafa). Každý subdistrikt se dále dělí na přirozené oblasti, kterých je padesát.^[105] Pro statistické účely je země rozdělena do tří metropolitních oblastí: Tel Aviv a Guš Dan (3 150 000), Haifa (996 000) a Beerševa (531 600).^[106] Nicméně největší izraelské město, co do rozlohy i počtu obyvatel^[107] je se 732 200 obyvateli a rozlouho 126 km² Jeruzalém. Mezi nejlidnatější města patří Tel Aviv (384 000), Haifa (267 000) a Rišon le-Cijon (222 300).^[108]

[editovat] Okupovaná území

Bezpečnostní bariéra

Jako Izraelem okupovaná území se označují území Západního břehu Jordánu, východního Jeruzaléma a Golanských výšin, které byly po Šestidenní válce v roce 1967 zabrány Egyptu, Jordánsku a Sýrii. Tento výraz byl používán také pro Sinajský poloostrov, který byl Egyptu navrácen v rámci Egyptsko-izraelské mírové smlouvy. Na všech těchto územích byly zakládány izraelské osady. Ve východním Jeruzalémě a na Golanských výšinách je uplatňováno izraelské právo. Tato území byla začleněna do vlastního Izraele a jejich občanům bylo nabídnuto izraelské občanství. V kontrastu k tomuto faktu zůstává Západní břeh pod vojenskou okupací. Většina jednání o těchto územích probíhala na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN č.242, která požaduje stažení Izraele z okupovaných území a jejich návrat arabským státům.

Populace Západního břehu se skládá převážně z palestinských Arabů, včetně původních obyvatel a uprchlíků Války o nezávislost z roku 1948.^[109] Od roku 1967 do roku 1993, žili Arabové na těchto území pod izraelskou vojenskou správou. Od Dohod z Osla a Dopisů o vzájemném uznání (Letters of Mutual Recognition), je většina palestinské populace a měst pod správou Palestinské autonomie, avšak Izrael nad většinou území stále vykonává vojenský dohled. Kvůli vzrůstajícím útokům při Druhé intifádě se izraelská vláda rozhodla vybudovat tzv. Bezpečnostní bariéru (Security Fence) kolem Západního břehu.^[110] V roce 2005 Izrael stáhl v rámci jednostranného stažení se z Pásma Gazy (Israel's Unilateral Disengagement Plan) všechny své obyvatele a vojenské síly z oblasti Pásma Gazy a čtyř osad na Západním břehu.

[editovat] Zahraniční vztahy

První izraelský prezident Chajim Weizmann a americký prezident Harry S. Truman se svitkem Tóry, 1948

Izrael udržuje diplomatické vztahy se 161 zeměmi a po celém světě má 94 diplomatických zastoupení.^[111] Pouze tři státy Ligy arabských států mají s Izraelem plné diplomatické vztahy. Jedná se o Egypt a Jordánsko, které podepsaly s Izraelem mírové smlouvy v letech 1979 a 1994 a Mauritánii, která navázala s Izraelem diplomatické vztahy v roce 1999. Další dva státy Ligy arabských států - Maroko a Tunisko ukončilo své částečné diplomatické styky s Izraelem začátkem Druhé intifády v roce 2000.^[112] Od roku 2003 nicméně dochází k posilování izraelsko-marockých vztahů a došlo i k návštěvě izraelského ministra zahraničí v Maroku.^[113] Izraelský zákon označuje Libanon, Sýrii, Saudskou Arábii, Irák a Jemen jako nepřátelské země a Izraelci je nesmí navštívit bez povolení ministerstva vnitra.^[114] Od roku 1995 je Izrael součástí Středomořského dialogu, který vytváří spolupráci mezi sedmi zeměmi Středozemního moře a Severoatlantickou aliancí (NATO).^[115]

Mezi nejbližší izraelské spojence patří Spojené státy americké, Turecko, Německo, Spojené království a Indie. Spojené státy byly první zemí, která uznala Izrael, následovaná Sovětským svazem. Vzhledem ke stejným politickým a náboženským hodnotám pokládají Spojené státy Izrael za svého nejbližšího spojence v jihozápadní Asii.^[116] Ačkoliv Turecko a Izrael nenavázali plné diplomatické vztahy až do roku 1991,^[117] již od roku 1949 Turecko s Izraelem spolupracovalo. Silné vztahy Německa s Izraelem vychází z německé snahy odškodnit a napravit holocaust. Obě země se podílí na vědeckých a vzdělávacích aktivitách a jsou silnými ekonomickými a vojenskými partnery.^[118][119] Indie navázala plné diplomatické vztahy s Izraelem v roce 1992 a od té doby s ním má silné vojenské a kulturní partnerství. Spojené království udržuje s Izraelem silné obchodní vztahy.^[120] Vztahy mezi oběmi zeměmi byly posilovány bývalým premiérem Tony Blairem a jeho snahou o tzv. „dvojstátní řešení“. Vztahy z Izraelem má Spojené království již z dob Britského mandátu Palestina.^[121] Diplomatické vztahy měl Izraelem za dynastie Pahlaví s Íránem,^[122] ale během íránské revoluce Írán uznání Izraele zrušil.^[123]

V době předstátní a v prvních letech existence státu, měl Izrael nadprůměrně dobré vztahy s Československem, které mu i přes embargo OSN poskytovalo důležitou vojenskou a hospodářskou pomoc, díky níž nakonec Izrael vyhrál První arabsko-izraelskou válku.^[124] Po změně názoru ve vedení SSSR se však podpora Československa od Izraele odklonila, ČSSR začalo podporovat a vyzbrojovat Egypt a Izrael se tak stal až do Sametové revoluce v roce 1989 nepřátelskou zemí.

[editovat] Ekonomika

1 šekel (NIS)

Izrael je považován za jednu z nejvíce ekonomicky a průmyslově rozvinutých zemí jihozápadní Asie. V žebříčku Světové banky, se podle indexu Ease of Doing Business Index umístil na 1. místě v regionu a na 29. místě v rámci celého světa.^[125] V roce 2007 měl Izrael 44. největší hrubý domácí produkt, tj. 232,7 mld.$, a 22. největší hrubý domáci produkt na obyvatele (k paritě kupní síly), tj. 33 299$.^[3] V roce 2007 byl Izrael přizván do Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD),^[126] která podporuje spolupráci mezi státy, které dodržují demokratické principy a mají ekonomiku svobodného trhu.^[127] Přes omezené přírodní zdroje, se stal Izrael v uplynulých 20 letech z velké části soběstačným, a to především díky intenzivním rozvoji zemědělství a průmyslu v oblasti produkce potravin, s výjimkou obilí a hovězího masa. Izrael výrazně investuje do vědy a výzkumu. Mezi nosné obory se řadí informatika a komunikační technika, medicínské obory, biotechnologie a nanotechnologie.^[128] Míra nezaměstnanosti byla v prvním čtvrtletí roku 2008 6,3 %.^[2]

Oficiální izraelskou měnou je nový izraelský šekel (NIS) (