Didaktika

Didaktika je teorie vzdělávání, která se zabývá formami, postupy a cíli vyučování. Je součástí pedagogiky, zabývající se metodami a formami školního vyučování. Didaktika je pojem odvozený z řeckého slova didasko, které znamená učím nebo vyučuji. Předmět didaktika je nezbytnou součástí studia každého studenta, který má v úmyslu se někdy zabývat učitelským povoláním.

Obsah

[editovat] Součásti didaktiky

Didaktika se zabývá více oblastmi souvisejícími s vyučováním:

obsahem a rozsahem vzdělávání (tj. procesu)
obsahem a rozsahem vzdělání (tj. výsledkem procesu vzdělávání)
metodami, zásadami a formami vyučování
interakci mezi učitelem a žákem

[editovat] Rozdělení didaktiky

Didaktiku rozdělujeme na obecnou didaktiku a speciální pedagogiku:

Obecná didaktika – teorie vyučování, která se zabývá obecnými problémy výuky, to znamená jak probíhá výuka na základní, střední či vysoké škole. Řeší:
- obsah výuky – co je nutné nebo žádané vyučovat v hodinách
- determinanty výuky – co ovlivňuje efekty vyučování
- organizační formy vyučování – jak se bude ve škole organizovat výuka ve škole
- vyučovací metody – jak se má postupovat při výuce
- materiální didaktické prostředky – jak využívat učební pomůcky a diadaktickou techniku
Speciální pedagogika – čerpá z obecné pedagogiky a dále se dělí na:
- předmětovou didaktiku
- didaktiku druhů a typů škol

[editovat] Vývoj didaktiky

Na vzniku a rozvoji didaktiky se podíleli:

M.F. Qintilianus (1. století): Mnoho myšlenek o vyučování, ale nepatří mu prvenství v didaktice.

Wolfgang Ratke (1571-1635): Jako první zavedl pojem didaktika.

Jan Amos Komenský (1592-1670): Své názory na vyučování vyjadřuje v dílech Velká didaktika, Nejnovější metoda jazyků, Orbis pictus, Škola hrou. Prosazoval uplatňování zásady názornosti při výuce.

Jean-Jacques Rousseau (1712-1778): Byl to zastánce svobodné výchovy. Ve svém díle „Emil aneb O výchově“ vyjádřil svojí kritiku tehdejšího způsobu vzdělávání. Jeho názor byl ten, že žáci ve škole pouze poslouchají výklad učitele a jsou jen málo aktivní a nebo nejsou aktivní vůbec. Doporučoval, aby dítě do 12 let čerpalo poznatky ze svého okolí a pak aby z nich, respektive na jejich základě získávalo vědomosti ve škole. Je ale třeba říci, že jeho názor o to, že se má dítě začít systematicky vzdělávat až po 12 roku je nesprávný. U něho je však cenné to, že upřednostňoval pozornost na dítě, na jeho aktivitu. I když Rousseau nebyl didaktik, tak právě pro zdůrazňování aktivity dítěte ho současná didaktika vnímá jako zástupce tvořivého vyučování. Dnešní škola preferuje samostatnost, tvořivost, iniciativu, využívání poznatků získaných v prostředí mimo školu apod. Tedy vše to, co zdůrazňoval i Rousseau.

Johann Heinrich Pestalozzi (1746-1827): Významný přínos do didaktiky, jeho metodika pro základní vyučování byla na tehdejší dobu vynikající, jeho úsilím bylo dát učitelem do rukou „metodu“ jak mají učit.

Johann Friedrich Herbart (1776-1841): Je považován za zakladatele pedagogiky, jeho přínos pro didaktiku = jasnost, asociace, systém, metoda. Herbart, obrazně řečeno, dal učitelům návod jako postupovat ve vyučování. Jeho návod se uplatnil, dokonce se uplatňuje i dnes. Ale dnešní vyučování nechce být dirigováno podle jistých schémat a návodů, proto také současná didaktika odmítá herbartovský model vyučování. Jestliže někdo řekne, že dnešní škola je „herbartovská“, vyjadřuje tím jistý pohled na vyučování, v kterém učitel pracuje se žáky schématicky, tedy podle připraveného modelu vyučovací hodiny připraveného učitelem. Problém je v tom, že dnešní žáci mají rozhled, pracují s informačními médii apod., a proto potřebují, aby vyučování bylo tvořivé. To herbartovský model, tedy vyučování podle schématu (stupňů), nezabezpečuje. Dnes jsou využívány spíše jiné pojetí vyučování jako je: problémové vyučování, skupinové vyučování, týmové vyučování, kooperativní vyučování a další. Jejich hlavní podstatou je to, že aktivizují žáky. Žáci nezískávají informace pouze od učitele pasivním posloucháním, ale jsou vedeni k činnostem a vzájemné spolupráci. Žáci jsou tedy nejenom „objektem“, ale současně i „subjektem“ vyučování.

I čeští a slovenští pedagogové významně přispěli k rozvoji didaktiky. Jsou to hlavně:

[editovat] Reforma

Koncem 19. a začátku 20. století vznikl rozpor mezi požadavky společnosti a výsledky práce školy. Nastala kritika školy a vyučování. Začaly se hledat nové formy a metody vyučování. Cílem bylo reformovat školu a vyučování. V této době vzniklo tzv. hnutí nové výchovy, činná škola, pracovní škola. Mezi představitele tohoto hnutí patří:

[editovat] Modernizace didaktiky

[editovat] Činitele podmiňující inovaci

růst vědecko-technických poznatků
kurikulární hnutí
soustředění se na proces výuky
potřeba překonání encyklopedizmu, který se soustřeďuje především na množství učiva
pomalá inovace a novátorství
přechod od didaktiky paměti k didaktice tvořivosti, tvořivého učení
nerespektování individuálních a sociálních podmínek